VII. Líbánky.

Šťasten Vláďa byl, – již ve svůj dům

přived žínku, ten obrázek třpytný,

odpočinku nepřál lačným rtům,

rozkoší se spíjel nenasytný.

Líbá, líbá, – Valda znavena

s jeho hrdla spouští ramena,

polibky ty pomalu ji dusí.

Tolik dní už! – v resignaci jen

vzdává se a trpí – běda, musí! –

a on nikdy není nasycen.

Líbá, líbá – ó, je šílen zcela –

o ni nuda už se pokoušela.

Géza přijel, – s jakou radostí

vstříc mu Valda běží, vyprostí

aspoň na chvilku ji, jednou zase

bude moci volně vydechnout.

„Díky, že jsi přijel!“ těšila se,

„zdá se mi, že cítím tíhu pout.

Příliš sladko v těchto dnech tu bylo,

trošku změny už by neškodilo.

Cigaretku máš-li?“ Mráčkem dýmu

v oči šelmovsky a směle zří mu.

Na balkon si vyšli. Nerad jen

Vláďa provodil je rozmrzen.

Škoda chvilky, – v duchu se mu kmitá, –

která odletuje neužita!

Pod nimi kraj ležel prozářený

v klidu odpoledním. S pýchou ženy

půvaby své všechny rozestřel.

Vlažný větřík vlnami se chvěl

po kvetoucím žitě. Lehký pel

šedým dýmem nad líhami vzlétal,

divoký mák jiskrami v něm zkvétal.

Nad úvozem planých růží květ,

stromovím se v dálce víska míhá,

kostelíček jako větrem vset

na skalnaté stráni vížku zdvíhá, –

tichý, uzavřený, skromný svět.

Na obzoru kol se lesy tměly,

hory nad hory se nastavěly.

„Rád vidím ten koutek vlasti své

v letní jeho zdobě zářivé.

Je v něm klidná nevýbojná krása,

skřivánků zpěv tichým štěstím jásá!“

zamyšlen dí Vláďa. Zívaje

zpod přivřených víček unaveně

baron Géza hledí do kraje.

„Tebe baví vidět z okna denně

plochá pole, tento nudný kout?

kupky mrvy v brázdách přehlédnout?“

Ušklíbl se. „Ovšem, přirozeně –

mladým manželům je vždycky vděk

odlehlý a tichý kouteček.

Všechnu jeho prozu všední, holou

láska ozáří jim aureolou,

vše, co nízké roste do oblak, –

viď, sestřičko drahá, že je tak?“

Valda rameny jen pokrčila.

Vláďa rozehřál se. „V pravdě-li

nevidíte, jaká krása milá,

jaký měkký tón a veselý

svítí v plochách polí, jež se vlní?

na vlnách jak hoří planý květ?

Ó, má vlastní půvab ten náš svět,

k srdci mluví, třeba neoslní!

Vím, jsou nádhernější krajiny,

ale půvab ten je prajiný,

rodný kraj je pouze jediný!“

Jasným zrakem v jasná pole hledí, –

dlouho nedočkal se odpovědi.

Géza labužnicky vonný dým

ze rtů pouštěl mráčkem modravým.

Posléz pravil líně: „Hochu zlatý,

rozumím ti, vidíš předpojatý

rodný kraj a vlast svou milenou,

hranicemi v mapách značenou.

Až tam na pomezí vlast je tvoje,

co dál za mezníkem, prokleto je!

Když se však ti o tvé vlasti sní,

mezníky tě ony netísní?

Ne, ne, nehněvej se! – ale pro mne

pojem ,vlast‘ je cosi úzkého,

zní v tom příliš mnoho dětského.

Neznám ono vlastenectví skromné,

které touhy svoje uvězní

navždy mezi sloupy pomezní.

Co nám dětem nové doby značí

země píď ta, kterou rychlík stačí

za hodinu, za dvě přeletět?

naší vlastí dnes je celý svět! –

Slovo vlast – to pro sedláka zbývá,

když se pyšně ze vrat statku dívá

od meze až k mezi – dále ne,

svoje hroudy hlídá zděděné –

Ah, ty usmíváš se jako vždycky

trochu útrpně a ironicky, –

jsem ti k službám celý, chceš-li mě

staromodním ohněm duše měkké

ztrestat za kacířství novověké!“

Ale Vláďa pravil upřímně:

„Lituji tě, Gézo! Jak je chudý,

vlast kdo nezná, cizincem je všudy,

třeba celý svět mu otevřen.

Vlast – to hrouda, pravíš. Ale pojí

k hroudě té se dětství zlatý sen,

mládí s celou poesií svojí.

V ní tvůj život klíčí. V půdě, která

pokryta je hroby předků tvých,

tělo i tvá duše vyšla z nich.

A kam vkročíš vlákna tisícerá

opřádají měkce duši tvou

vzpomínkami, tichou ozvěnou.

Cítíš, nejsi sám. To čarodějné

kouzlo rodné půdy, pásky chvějné

stejnou mocí všechny poutají,

kdo z té hrudy s tebou vzrůstají.

Ke všem stejně mluví dějin kniha,

a všem stejnou touhou hruď se zdvíhá.

Přijde člověk cizí – chodí slep

pro vše kolem, nač my s láskou zříme,

neslyší ten tichý měkký tep,

kterému my všichni rozumíme,

jak to srdce rodné matky bije;

bez kořenů – vetřelec jen – žije.

Pro něj všechna minulost je něma,

pro budoucnost pochopení nemá!“

Géza mávl rukou: „Lyrika!

vlastenectví! fráze veliká!

Jak oblázek bludný omílaný

prudkým proudem z té či oné strany,

já se koulel světem sem i tam,

nadarmo se břehů zachytám.

Neznám kraje, kde prý byl jsem zrozen,

pravě jako kámen ve proud hozen

nevrátil jsem se tam nikdy zpět,

po proudu jsem plynul v širý svět,

světem rozházel jsem mládí květ.

Vlast? co mně jest? Věru, pravdu mají,

kdož dí, vlast že v srdci jen se tají,

pravdu baron Hiřš má, rozmilý,

jeho vlast že v kapse, tvrdí-li!“

Ticho chvilku bylo – trpké trochu,

rozplašil je teprv Valdin smích.

„Dosti už těch sporů jalových,

hodni buďte, páni, bez vrtochů!

Uznej, Gézo, krásu vlasti již,

a ty, miláčku můj, ztiš se, ztiš!

Věř mi, za pomezím že je taky

rozkošný a přívětivý svět,

nechtěj schválně zavírati zraky

a vše cizí pyšně přehlížet! –

Na kraj jeden vzpomínám si ráda,

krásnějšího není nikde víc –

pro Boha! to není vlastizráda?

Moře stříká bílým skalám vstříc.

Na zpěněných hravých vlnách plove

rozkošný břeh, sady olivové,

bílé zámky, villy, hotely,

na pobřeží život veselý.

Ó, ty mořské vlny rozpustilé

v koupeli jak houpají tě mile,

obejmou a hladí, lehtají,

o podmořských zámcích šeptají.

Jediné mám přání: tam své žití

strávit, plovat v šumném vlnobití,

po vlnách se klouzat pěnivých,

poslouchat ten šum a ruch a smích.“

Sepjala své ručky rozmazleně,

jako had se k choti přivine.

„Viď, můj milý, pokorné své ženě

vyplníš to přání nevinné?

Jenom měsíc! zcela stačí pro mne –

viď, že nemáš srdce neoblomné.

Prosím, dej mi ruku! slib mně již,

že v ten slunný kraj mne provodíš!“

Smál se Géza : „Věru podivno je – “

a to zazvučelo nevolí,

„že maříte mladé štěstí svoje,

dni libánků plné nepokoje

zde v tom malicherném okolí,

kde zrak každý hlídá tajnost vaši,

polibky vám milé se rtů plaší.

V dálku do neznáma v sladké touze

jděte – sami – se svou láskou pouze,

kam zrak všední sotva zaletí,

aby vyplašil vás z objetí!“

Valda hrozila mu: „Rozpustilý!“

A choť její zatím tiše vzdych,

mávl rukou zřejmě v rozpacích.

„I já toužím dávno, hochu milý,

odtud do daleka zapadnout,

na mžik vymanit se z těsných pout,

starostí roj odehnati s čela,

svému štěstí oddati se zcela, –

ale nelze ještě. Práce věčná

čeká všady v polích, na dvoře,

práce mrzutá a málo vděčná.

Ale nezbytná je!“ (Hovoře

vyvinul se Valdě z měkkých paží,

stojí vzpřímen, zdá se, slova váží.)

„Ty víš, skrovné statky naše jsou

vydobyty prací úsilnou

a jen v práci budoucnost je moje.

Vím, že nesmím lekati se boje,

složím-li své ruce do klína,

že z majetku bude ruina.

Proto zůstal jsem tu, – práce čeká,

umdlévá již otec, chorý kmet,

zmožen tíhou dlouhých těžkých let

vykonal, co možno pro člověka.

Čas už, abych práci zastal sám

a já pracovat chci, přísahám –

vždyť mám pro koho teď!“ – K mladé ženě

obrátil zas oči roztouženě

a ostatní slova docela

v polibku jí na rtech dozněla.

„Chachachacha!“ Géza bez ostychu

odpovídal v pohrdavém smíchu.

„Jak jsi roztomilý, Vláďo náš!

od prvého dne, kdy sešli jsme se,

jediné to heslo udáváš.

Zápalem ti svatým hlas se třese,

,Práce!‘ voláš, – však jí nevidím,

jako z cigarety lehký dým

rozplývá se, ve slovech se ztrácí.

Škoda illusí a nadšení!

Slyšíš? zdá se mi, že zrozeni

nebyli jsme ani k jakés práci.

Pracovat! jak? hochu, o čem sníš?

eh, já nechci, a ty neumíš!

Práce – heslo dobré pro ulici

pro dav zahálečů lelkující, –

ale ty? proč koketuješ s tím

hýčkaným teď slovem moderním?“

Vladimír se zachvěl uzarděný,

na rtech zahořkl mu polibek,

vyvinul se opět z loktů ženy.

„Ah, tys věčně stejný!“ trpce řek,

„skeptik, posměváček plný jedu!

Ale dnes já příliš šťasten jsem,

nepodráždíš mne svým sarkasmem!

Uvidíš sám, zdali nedovedu

celou chutí, silou mládí svého

uchopit se díla velikého.

Vysmíváš se?“ – a sám oči sklopil,

čelo přetřel. „Nevěříš mi snad?

Dávno byl bych díla se již chopil,

ale cítil jsem, jak odevšad

v cestu se mi překážky jen valí,

všechny nejlepší mé záměry

o lidskou se zlobu ztroskotaly.

Nedůvěra, závist – příšery

podlomily sílu, srdce rvaly.

Lid mě zklamal. Ó, já toužil všem

býti opravdovým přítelem.

Za svou lásku však jsem nevděk sklízel,

nové příkoří a novou svízel.

Častokráte hořko bylo mi,

ale přímo půjdu cestou svojí,

třeba napadán a stále v boji,

nevděk vůli pevnou nezlomí!“

Géza zahalil se v oblak dýmu –

Bože, jak to všechno dětsky zní mu!

Ten obláček, který pouští teď,

nejlepší je na vše odpověď! –

V líci ruměnec a plamen v oku

Vláďa do výše se růsti zdál.

Žínka se mu přitulila k boku,

úsměv jí jak motýl na rtu hrál.

Na šíji mu věsíc ruce obě

sklonila tu pyšnou hlavu k sobě,

šeptá v ucho jemu: „Drahý můj,

na mne, na svou ženu pamatuj!

v jaké krušné zápasy se ženeš?

bojím se, že prací zanesen

na mne na ubohou zapomeneš.

Očarován zmizí sladký sen,

rmutem všedních strastí udusen!“

Smíchu rolničky v těch slovech zněly.

Slyšel je v nich Vláďa uzardělý,

shovívavě však a vroucně děl:

„Dítě, jak bych na tě zapomněl?“

Cítil, kterak její rtíky pálí,

polibky jí vracel zas a zas,

hladil její lesklý vonný vlas,

ale oči jeho bloudí v dáli.

Nad silnici v polích zvednut plove

mráček prachu. Vozy žebřinové

s rachocením ke dvoru se blíží,

skřípou kola pod nezvyklou tíží.

Na žebřinách stísněn lidí dav,

směs širáků černých, halen šerých,

rukou spleť a kolébání hlav,

měkká intonace hlasů sterých,

které v tesknou píseň splývají.

Smutné sloky konce nemají, –

jako bolest, která neuleví

do hlubin až srdce zasetá,

jednotvárně chvějí se ty zpěvy.

Jak se bílá cesta proplétá

z dálky alejemi středem polí

rachotí ty vozy blíž a blíž.

A zní přede vraty hlahol již,

chřestí kámen pod těžkými koly,

a již také jasněji se zdvih

protáhlý tón písní tesklivých.

„Ejhle, Vláďo! vzpomněli si na tě,

milých hostí se ti dostane!“

baron Géza smál se jedovatě,

„tuším, samí bratři Slované!

Matky Slávy deputace malá,

poklonu ti složit přispěchala.

A ty písně! jak by v jeteli

včelky se čmeláky bzučely.

Vidím, příbuzenství citem jat

kvapíš bratry milé uvítat.

Jak v malebném vybrali se sboru

poklonit se pánu na Javoru!“

Nechtěl slyšet Vláďa posměch krutý,

vztýčil hlavu. Stál tak nepohnutý,

vážný, – hleděl, kterak s lomozem

těžký vůz se blíží za vozem.

„Rád jsem – “ zamyšlen děl, – „že jsou tady!

v nouzi o lid dělný zavolal

jsem je ze Slovače, z holých skal,

práce v polích zpozděna je všady.

Málo rukou pilných! s nechutí

zdejší lid se do díla mi hlásí,

když jej hlad a bída nenutí,

z těžší práce prchá, vybírá si.

Ó, já vím, v tom ztajený je vzdor,

vše mi dělají jen na úkor,

zpod obočí hledí záští plní,

kde jen mohou škodí, zlomyslní!

Než by ve žních práci zrychlili,

nechají mně shníti obilí.

Proto povolal jsem tyto chudé,

lépe jim tu v kraji našem bude,

než tam doma vprostřed skalných hor.

Našim lidem splatím za jich vzdor,

nezávisím od nich, nechať cítí,

že i bez nich mohu ještě žíti!“

Rychle hovořil, hlas tvrdě zněl,

Svraštil čelo, v očích blesky měl.

A v té chvíli hlučný výkřik zdola

přerval smutných písní měkký tón,

nesouzvukem dolít na balkon.

Vozy zastavily. Kdos tam volá,

hádka, kletby, hlasů temná směs,

vyhrůžky a zaúpění kdes.

„Co to značí?“ Vláďa zvolal. – Vidí:

k vozům seběhl se zástup lidí,

jak se shlukli s polí, z dědiny,

v rukou hole, – jiný kámen zdvíhá,

obklíčili kolem žebřiny

a křik roste. Nový houf se sbíhá, –

kameny už letí. Útokem

ženou k vozům v jeku divokém.

Na žebřinách ztichla píseň. Tupě

Slováčkové kol se dívají,

mluví cosi k rozzuřené tlupě,

zdá se: prosí, ruce spínají,

poplašené křižují se ženy.

Zatím ten i onen krvácí

kamenem snad v lebku zasažený.

Neprosí už, pláčí, chudáci.

Sotva čelo zakryjí si rukou

a ti zdola útočí a tlukou.

Zbledlý Vláďa stál. A Géza vzkřik:

„Fi, jaký to zápas! Útočník

bije, sápe jako levhart dravý

a ti jenom nastavují hlavy,

k nebi tupě hledí v zoufání, –

jaký lid to, že se nebrání?“

Vojenská krev vzkypěla v něm, volá:

„Vzmužte se! Fi! braňte se přec! hola!

dolů z vozů, dolů, zbabělí!

hle, již v zadu uchopili kola,

převrátí vám vozy!“ – Vzepřeli

konečně se Slováčkové bědní,

vlastní krví hojně zbroceni

v jakéms nerozumném zuření

náhle seskákali. Řady přední

s rykem pěstěmi už rozbili,

násilím zle platí násilí.

„Bravo!“ křičel Géza. „Z druhé strany

odražte tam útok uchystaný!

A teď v zadu! zaskočit vás chtějí!

bijte! bijte! jenom kurážněji!“

Nadšen, zahleděl se na zápas. –

Jistě nedolít tam jeho hlas,

ale rvali se tam zas a zas.

Mistr kovář ocelovou pěstí

bil ve slepém vzteku strašlivém

hůře nežli těžkým kladivem.

Štíhlý hošík právě na neštěstí

v chudé otrhané halence

modrooký, hezounký a rusý

ocítil se v blízku šílence.

Skočil kovář, chytil ho a dusí,

z rukou strašných jako mrtvola

naposled se smekl pod kola.

Na tvrze se proměnily vozy,

žebřiny se lámou, – povzdálí

ženy hledí, zlořečí a hrozí,

oči šílenstvím jim zaplály.

Martin s Hroudou, choří starci oba,

také sběhli s pole, sotva jdou,

roztřásl jim brady vztek i zloba,

berličky své o zem roztlukou.

S jakou chutí v zápas vrhli by se,

nastavili svoje lebky lysé!

jeden z vozů leží převrácen,

spousta pod ním. Slovák zkrvácen

s klením maďarským se z prachu zdvíhá, –

co to? nůž se v pravici mu míhá.

Hole praští v půtce zlomeny,

o hlavy se tříští kameny.

„Bravo!“ křičel Géza. A v tom zdola

panstvo na balkoně zahlédli.

Oči všech se rázem pozvedly.

Rozkročil se kovář, vzhůru volá:

„Pěkné podívání? pány baví,

když si chuďasové tlukou hlavy!

Krev prolita! Vaše vina je!“

soptí těžkou pěstí mávaje.

„Poslední nám sousto vyrvat chcete?

Poctivou nám práci odejmete,

s mošnou žebrat světem máme jít,

nebo hladem u svých prahů mřít?

Běda! běda!“ – Zní to zdola: „Běda!“

a sto pěstí zaťatých se zvedá.

Stál Vladimír bledý, – skočit chtěl,

aby rázem rozehnal tu vřavu,

rád by z plna hrdla zakřičel,

vzlykotem však jenom hlas mu zněl.

Skráně se mu potem orosily,

oči v dálku vytřeštěny byly.

V rukou stiskl prudce těžkou hlavu,

vše mu zhořklo trpkou bolestí,

odvrátil se, zachytil se stěny,

němý odešel a zachmuřený.

A tam dole rostlo neštěstí,

zápas dále zuřil. – Náhle zvedá

v prostřed zástupu se hlava šedá.

Starý Závěta, kmet, proti všem

hrozí, zapřísahá. S údivem

rváči rozstoupli se, stojí němi,

zarytě a mračně hledí k zemi,

ale ruce klesly. – „Nuže, jdem?“

krásná Valda řekla. „Nudno je mi!

Hle, ztratil se Vláďa?“ – Géza děl:

„A tak stísněn celý odcházel!

spěš, polibkem rozplaš jeho žel,

příliš dotkla se ho lidská zloba!“

Hledli na sebe a tiše oba

usmáli se maně. – Zamračen

seděl Vláďa ve svém pokojíku,

čelo v dlani. Jaký trpký den!

Políbení nejsvůdnějších rtíků

nedovedlo chmury zapudit.

Šeptala mu Valda: „Nevděčníku!

Tak jsi už mé sladké lásky syt,

že tě nelze ze snů probudit?

Hle, na hrdle sponku rozepni mi,

tolik svírá!“ – Prsty třaslavými

rozepjal jí sponku. Z krajek mih

se mu úběl ňader rozkošných.

Zatlouklo mu srdce bouřlivěji,

blesklo se mu v očích, – ale zas

plamének ten za minutu zhas.

Vychladla proň měkká náruč její,

rozkošného těla zářný vděk, –

kouzla pozbyl žhavý polibek.

V číš rozkoší jak by jedu nalil,

otrávené chvilky prchaly,

usměvavá jitra mrak mu zkalil.

Slyšel z dálky nářek zoufalý,

jak z komnaty v komnatu se valil,

do ložnice, v němý sladký stín,

z podzemí se zvedal ze hlubin...

Unik z bílých loktů v pole širá,

v jasném vzduchu oddych, paměť sbírá.

Polní cestou kráčel. Vlnily

kol se dlouhé lány obilí,

jak z nich k němu dýchalo to klidem!

Opatrně vyhýbal se lidem.

Chtěl být sám! tak zcela, zcela sám!

ztratit se i vlastním myšlenkám!

Zašel daleko až do pustiny

v jakýs úvoz hluboký a stinný.

Ó, kterak mu volno bylo tu!

V duši chorou, v žal a tesknotu,

jako lék to němé ticho splývá!

Padl v trávu měkkou, odpočívá,

k nebi na let obláčků se dívá,

myšlenky se tratí v polosnění.

Zdálo se mu: světa více není,

jen ten drobný skrytý pod lupeny,

ve květ pampelišky utajený,

svět motýlů, mušek bronzových, –

květy, květy! jak je sladko v nich!

Na vše zapomíná, ve snách tone.

Osvěžen se zvedl z trávy vonné,

v jasném vzduchu rozptýlil se žal,

tesknoty své půl zde zanechal.

Lehkým krokem navracel se domů.

Po rozkošném sladkém objetí

najednou se mocně zastesklo mu,

cítil srdce bít, krev kypěti.

Ó, byl rád, že zanes v ticho polí,

myšlenky své všechny, které bolí,

jak když z mlhy vyjde, unik jim!

Chtěl být zase jednou zcela svým,

zapomenout na vše, v žárné touze,

stisknout bílé boky, líbat dlouze,

k smrti spít se blahem opojným. –

Zrychlil kroky, chvilky líto mu je.

Ale sotva z hloubky úvozu

na cestu zas polní vystupuje

ohlas vzdáleného lomozu

zarazil ho. Stojí zachmuřený.

Ode vsi jde zástup. Z dálky již

úpěnlivě slyší křičet ženy.

A jak prachem cesty táhnou blíž

bodáky tam bleskly, – a hle, středem

několik jde mužů, hněv i žal

střídá se jim v obličeji bledém,

zpod obočí vzdor jim plápolal.

V čele kovář dýmem začernalý,

jak jej přímo od ohniště hnali.

Řetízkem má ruce sepjaty, –

ó, jak zarývá se proklatý,

až krev pod ním tryská krůpějemi!

Vztýčen hrdě kráčí mistr němý,

oči jen se koulí zardělé,

černý mrak mu leží na čele.

Co se stalo? Kam vedou ty lidi?

Vláďa ptá se v duchu. Rád by byl

z dohledu se všechněm vytratil.

Ale ti tam v předu již ho vidí,

ohledli se všichni, a zlé oči

k pánu šlehly a za ním se točí, –

naň si okazují. Nářek žen

utich na okamžik utlumen,

těžké kroky v prachu slyšet jen.

Dobře cítil Vláďa i z té dáli,

jak jej ve tvář pohledy ty pálí.

Tak zamlklí přešli opodál

kolem místa, kde on vzrušen stál.

Náhle zalomcoval pouty svými

mistr kovář, slovy jízlivými

ke druhým tam mluví: „Vidíte ho?

přišel s celou panskou pýchou svou

podívat se, až nás povedou,

v duchu jásá teď, on původ všeho!

Krev-li tekla, on je vinen sám!

On! on! ale pouta dali nám,

za pány je vždycky chudí nosí!

Nám je určen soud a vězení, –

pak o právu hovořte mi cosi!

Pláč žen našich, dětí kvílení

ku panskému sluchu nedoletí,

ó, ubohé, drobné naše děti!

otce do vězení vedou jim,

sirotečkům chudým ubohým!“

Zavyl kovář. A kolkolem ženy

divým jekem pláčí rozlíceny,

lomí rukama a vlasy rvou

spity bolestí svou zoufalou.

Cos tam četník zvolal, zařinčela

i ručnice těžká. Tlupa celá

urychleným krokem táhne v dál,

ječivý však nářek žen a dětí

rozléhá se, v tichá pole letí.

Zamračen a smuten Vláďa stál.

K hlavě sáhl. Sen se mu to zdál,

ale ne! tam ječí hlasy divé.

Nahořklá se bolest rozlila

v duši jeho měkké, nedůtklivé.

Hluboká se vráska zaryla

do čela mu. Těžce hlavu svěsil

a šel – spěchal – útěk byl to spíš.

Čeho se až do duše tak zděsil?

Večer v pole položil se již,

mrak stál po okraji zkrvavělý

nízko nad západem. Odtud zněly

zoufalé ty hlasy, pláč i jek...

Unaven se vrátil Vláďa. Němý

přešel práh a zrakem utkvěl v zemi.

S úsměvem mu nesla polibek,

med svých rtíků svěžích mladá žena.

Odskočila, vzkřikla uděšena:

„Co se dělo s tebou? Jako led

jsou tvá ústa!“ – Aniž oka zved,

řekl: „Odjedeme!“ A v tom hlase

duše poraněná ozvala se.

„Nelze mi tu dýchat. Svírá mi

hrdlo pocit dříve neznámý.

Hořko mi a trpko. Všechno kolem

se mi zprotivilo. V duši mé

vztek se střídá s lítostí a bolem.

Odjedeme! Pospěš! Maříme

zbytečně tu chvíle. Den se sklání,

nechci omeškat se do svítání!“

Zlostně nachmuřil se. Ale v oči

div že slzička mu nevyskočí.

Valdě zatajil se až i dech,

zarděla se v náhlém překvapení:

„Odjedeme?“ šeptá, „žert to není?“

Její pohled stranou k němu šleh,

vyzvídavě. Jak se Vláďa mračí,

tvář mu hyzdí bolest zoufalá!

Proč? co bylo? však se neptala.

Řekl: „Odjedeme!“ – to jí stačí,

přissála se pevně k jeho rtům,

vášnivě ho strhla v náruč bílou,

dusila jej v loktech vší svou silou.

Přimhouřila oči. Blahým snům

na okamžik oddala se celá.

„Odjedeme!“ šeptá. „Vyplní

konečně se moje touha smělá,

zpěněné se moře rozvlní

k nohám mým až na kraj bílé skály,

příboje šum slyším neustálý,

zřím na písku zlatém v koupeli

intimní to bujné veselí!

Odjedeme!“ v ručky zatleskala,

zatančila čarodějka malá,

až se sukénka jí rozlétala.

Zatím Vláďa k oknu přistoupil,

ke sklu čelo tiskl, v pole širá

zahleděl se chmurný. Soumrak byl,

na západě bouře mračna sbírá,

stíny hromadí se, po aleji

řadou černých stromů přicházejí,

z houštin sadů, z polí dalekých

rozvlálo se těžké roucho jich.

Vláďovi se zdálo, ve tmě oné

mrazivé i všechen život tone.

Na zdi domu, v samo zápraží

vlnami proud její doráží.

V hloubi jeho duše o myšlenku

stín a světlo válčí zas a zas.

Bezděky se zachvěl. Od tmy venku

k světlu obrátil se v zářný jas.

Světlo! lampy hoří! Plamenem

v pohledu naň svůdně upřeném

plápolá to. Půvabem svým září,

bílou šíjí, úsměvem svých tváří

mladá jeho žínka. K němu vztáhla

svoje úbělové paže. Znáhla

v očích se mu štěstím rozjasnilo, –

jak by rázem odvanuto bylo

všechno to, co vzrušuje a bolí,

šero duše, stíny smutných polí.

Mocí oslnil a vábí ho

bílý odlesk těla jejího.