VII. Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží,

Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží,

Přístupny jsou slastí zemských zdroje;

Po těch však, jenž takové jen blaží,

Netoužilo nikdy srdce moje.

Nezávidímť vládci šíré říše,

V níž jej tisíc denně plesů vítá;

Nezávidím napěněné číše

Tomu, jenž ni poklady nečítá.

Mne v jedinkém blahém okamžení

Darem dražším obdařilo nebe;

Jest to krásné, svaté okamžení,

V němž mi dalo – Anjelíno, tebe!

Tebou, slíčná! veškeré to štěstí,

Jehož losem nebylo mi přáno,

Tebou vše mi nahraženo jesti,

I co králům rodem bylo dáno.

Duše tvoje nebe jesti jasné,

Na němž slunce žití mého září;

Myšlénky tvé hvězdy jsou překrásné,

Paprsky to s mého slunce tváří.

A tvé oko jezero je skvělé,

V němžto hvězdy nebe mého planou;

A mé perly, to jsou slzy vřelé,

Které s modrých očí tvojich kanou.

A tvá líce jsou dva ráje živé,

Na nichž květy krásy tvé se skvějí,

Na nichž duše čistá, srdce tklivé

Lilie a růže rozvíjejí.

Rtové tvoji jsou dvé sladkých květů,

S nimiž zefyr ousměchu si hrává;

Z nichžto žížeň láskovroucích retů

Rajskou mannu milosti tvé ssává.

Srdce tvé – ach toto chrám je svatý,

V němžto láska lásce obětuje;

Každý cit tvůj klénot jesti zlatý,

Jenž všech zemí skvosty převyšuje.

A já král jsem, drahá! toho všeho:

Koruna má věnec jest milosti,

Ovinutý kolem čela mého

Rukou tvojí v době blaženosti.

Žezlo mé jest harfa milovaná,

Jíž bůh lásky obdařil mou ruku;

Kouzlem jejím blahá moc mi dána

Ku krásnému citů tvojich pluku.

Palácem mým každá chyška bývá,

Kteráž tebe se mnou uzavírá;

A mým trůnem každá lávka bývá,

S níž mé oko na tebe pozírá...

Milenko! kdož bohatší než já? –