VII. Lučina mladá a sličná jiskří, vlní se, blyští,

Lučina mladá a sličná jiskří, vlní se, blyští,

douškou mateří dýmá vyhřátá mez.

Živé duše tu není. Jen kobylky chřestí a piští,

a časem z hluboka laskavě zahučí les.

Nad nízkým ovískem chudým dva bělásci směšní se honí,

vysoko na bledém nebi ostříže sleduji let.

Daleko za lesem v městě pozdvihování zvoní,

poslední umlká lístek, modlí se svět.

Modlí se svět. – Klečím i já... A mýtina svítí,

v slunci mlčky se zhřívá řad starých, vrásčitých skal.

Krásně je, Bože můj, krásně! A přece srdce mé cítí

i trpkost i žal...

Olenko, děvčátko dobré, jak rád bych rozdělil s tebou

ne bolest a tíhu, ale tu krásu, ticho a klid.

Olenko, panenko krásná, jak rád bych rozdělil s tebou

sluníčka milého tobě dobrý a veselý svit.

Jedenkrát pohlédni na mne milým, upřímným zrakem,

usměj se na mne, usměj se zas!

A v srdce, jež věřilo vždycky, jen dočasně zalehlé mrakem,

světelnou záplavou vletí láska, radost a jas...