VII. Má paní vzácná, stál jsem na planině

Má paní vzácná, stál jsem na planině

za zimního, jasného jiskřivého dne.

Znáte takové dny? Na výsost čisté, nedotknuté?

Naše hory neznají mnoho barev za takových dnů.

Nebe je bledince modré, k obzoru šedofialové.

Slunce je světle zlaté, skoro stříbrné.

Hory bělají se sněhy a černají lesy.

Údolí jsou jen bílá s drobnými mráčky vsí,

žlutavý kouř houpá se nad nimi.

A po všem, od obzoru k obzoru, svítí perleť,

tu bleděrůžová, tu karmínová, tu zlatělilová.

Zima, zima, zima.

Má paní vzácná, stál jsem nad zimní nádherou,

v mojí duši však něco žehlo plným úpalem letním.

Moje nitro spalovalo se čímsi dosud nepoznaným.

Má paní, chvílemi srdce moje zachvívalo se pokorou,

a v následujícím okamžiku hořelo pýchou.

Všechno, co zdálo se mi dosud šedým,

málo kouzelným, polo prázdným životem,

všechno rozlišilo se v barvách,

všechno tajemně promluvilo.

Na hory kolem sebe hledím dojat hluboce.

Vy milujete hory.

Na život svůj myslím, na svou práci dělníkovu –

snad stokrát je mi dnes vzácnější ještě, světější,

protože vy díte, že naplnit může život cele.

Má paní vzácná, očima jsem hladil řadu svých knih –

snad není ani jediné z nich,

kterou by nebyla i vaše duše opojená procházela.

A zbožně, tiše struny klavíru jsem dnes rozezvučel –

i jich dotkla jste se už svou myšlenkou.

Jsem bohat pojednou –

paní, vy jste kouzelníkem,

jenž odkrývá všech věcí cenu tajeplnou,

a duši říká hesla jakási a dodává jemně: hleď! –

a všechno na ráz okolo promlouvá,

všechno na ráz oživuje, svoje tajemné bytí zjevuje.

Vy, paní, takých kouzel znalá, plníte své poslání,

má básník učitelem být a prorokem,

a vy jím jste.

Tak chtěl bych ve svět to hlasitě zavolat,

chtěl bych všechny slepé a hluché přivést k vám,

vy byste jistě všechny uzdravila.

A zatím, kolik je těch, kteří poslouchají vás?

Ani tolik snad, jako těch, kteří vás tupili,

kteří chtěli by vás umlčet,

kteří myslí, že svou slinou uhasí světlo...

Leč co s tím tu, na výspě sněžných hor?

Mně v duši všechna slova vaše hoří plamenem,

a mně, jenž neznám vás, celý prostor opakuje

jméno moje melodickým, dojetím zastřeným hlasem,

a vím, a vím, že jistě slyším váš hlas,

když říká: pane Mílo...

Dík vám, dík!