VII. Na kaštěli.

Pod horami Liptovskými,

pod Tatrami obrovskými

na dolině za dědinou

kaštěl stojí osamělý.

Jako stříbrem plane celý.

Kolem zahrady se vinou,

stromy z nich teď vůni řinou,

neboť vesny pocel vřelý

běloučký květ jako husky

vlíbal jim už na haluzky,

a sluníčka teplé smání

přidalo v něj zardívání,

že hrá jako Elky tváře

do běloučka, do červena,

když šla kolem od oltáře

jak ta vesna krásná žena.

Oj, v kaštěli svadba velká!

Zemanova lepá Elka

za srdečkem ruku svoji

nejkrasšímu hochu z kraje

dala za ty čerstvé máje –

u kaštěla ještě stojí.

Starý zeman svadbu strojí!

V pyšné síni u dvorany

dlouhý stůl je přichystaný,

za vrch-stolem mladí sedí:

dívka – jako růže líčka,

šuhaj jako makovička,

a pan Adam na ně hledí –

jak je šťasten – což ti vědí!

Níže hosty, družky, družby

sedět zříti podle tužby,

a na dolním konci stolu

starý svat a farář spolu.

U druhého stolu stranou,

cigánů hle, chasa smědá!

Dnes tu, zítra u souseda.

Nikde déle nepostanou,

než co cymbál, housle zvučí,

barborka co hučí, bručí,

v kloboučky než dary skanou.

Starý svat teď povstal z místa.

Kašláním se k řeči chystá.

Hudba zmlkne, ticho všude:

pan Samko teď mluvit bude!

Starý svat se porozhledne –

„Šalamoun děl v staré době:

Běda tobě, samotáři!

Upadneš-li, kdo tě zvedne?

Proto též ved’ ku oltáři

slovutný pan Štefan sobě,

jak jsme byli svědky chvilku,

přespanilou pannu Ilku.

Jménem hostí zvedám číši:

nechť se nikdy neutiší

láska jejich; Bůh ať věčný

živí je čas nekonečný

s panem otcem v svaté shodě,

v lásce, v blahu, ve svobodě! –“

„Vivát!“ zahřmělo to kolem,

číše cinkly ponad stolem,

a ten Piťo, cigán starý,

hochům kynul na fanfary.

A tam dole po nádvoří

„Urá!“ davem lidu hučí.

Mladým lidem tváře hoří,

padli by si do náručí!

Však pan Samko vstává znovu:

„Pana družbu prosím k slovu!“ –

Vstal pan Tomko se sedadla:

„Čestná volba na mne padla!

V nevěsty já vzácném jmenu

za přání to – přesrdečně

díky panu svatu skládám. –

Ale pana chotě žádám,

dary, které připomenu,

aby od ní přijal vděčně:

pěkný tento šátek bílý,

jímž choť věrná v strastné chvíli

stírati chce pot mu s čela.

Obroučka ta zlatá, skvělá

pro manželku, pro manžela

nekonečné lásky znakem.

A tu ještě vínek její...

Panu otci za ni přeji,

štěstím planoucím by zrakem

patřil k blahu svojí dcery,

zdráv a vesel po rok sterý.

A na konec pan svat starý

nechať žije! –“ Hlučné „vivát“!

Piťo kyne na fanfary,

radosť však se na dvůr dívat!

„Urá!“ volá lid tam jarý. –

Pan Tomko dal slovo svoje

družbovi pak ženichovu,

který krásné dary troje

jménem jeho přijal znovu

a kytičkou choti splatil.

Pak se k panu testi vrátil,

za otcovskou lásku prosil

a: „Nechť žije!“ v konec zvolal.

A zas hluk se opětoval,

starý mok zas ústa zrosil.

A teď opět šum tu jiný.

Nesou divy kuchařčiny:

divných pečiv jako z medu,

radostník pak ku posledu.

Radostník pan družba mladší

chudým lidem nese dolů,

ač by věru byli radši

za stolem s tou Žoškou spolu! –

Zapotili páni hudce,

než pan farář sepjal ruce

a modlitbou v prostém slohu

poděkoval pánu Bohu. –

Bylo hluku, bylo šumu!

Bujná mládež bez rozumu

za hudci pak do dvorany

jako příval rozpoutaný

na všecky se valí strany,

ba i staré v první chvíli

bystrík schvátil potměšilý.

A co bujná mládež v kole,

staří při svadebním stole

vyprávějí divné činy

pomocí své tokajčiny.

Pan brat Samko schmuří hledy:

jistě myslí na medvědy,

nejednou jak v tmavé hoře

špatně střelil po potvoře!

Nemíti juž staré kosti! –

Ale ještě ku radosti

macka prý přec ondy střelil.

Na pastvě on v divém honě

na hřbet skočil jeho koně,

a kůň i s ním domů pelil.

A pan Samko puškou svojí

do macka dal ránu dvojí –

teď tam vycpán v zámku stojí,

jako pomník nad svým hříchem! –

Odměněn byl pan brat smíchem.

A teď prosí ústa, tváře

hostitele, hospodáře,

by vyprávěl, s princem Jackem

jak se pasovali s mackem,

začež milosť krále sama

hocha lovce zvedla k sobě,

Adamčíka na Adama

povýšila kraji k zdobě,

udělíc mu v poli zlatém

pazour mackův, s predikátem.

Pan Adam si přihnul z číše –

jako v chrámě kol vše tiše –

rukou přejel staré čelo

a pak začal už, jak věděl:

„Otec můj si polí hleděl –

pokoj mějž to drahé tělo! –

Byli jsme tři statní brati:

jeden šel se s vlky práti –

zalíbily se mu holy

nad pohodlí jakékoli!

Mladší bratr, ten by vísku,

domek, v němž žil mladá leta

neopustil za půl světa,

radší chodí ve hunisku!

Nejmladší, já, k vojsku lapen

ostříhán byl jako ovce;

když jsem byl však nejvíc trápen,

zlíbil jsem se kraleviči.

Proměnil mě v svého lovce,

zasnoubil mě paní Žofce –

pán Bůh dejž jí věčné slávy! –

já pak ovšem silou lvičí

bil se s macky! Na kamzičí

s pánem chodil do hor našich.

Vědí o nás na salaších! –

Jednou v říjnu – ó, té zprávy! –

odvážil se huňáč níže –

chtělo se mu byčí stravy.

Skočí – a juž býka hrýže!

Ale ten jej rohy lapí,

vzhůru hodí, až v něm křapí.

Bruče macko upaloval

a kdes v hoře tlapy schoval. –

Kralevič můj tleskl v dlaně:

,Půjdeme naň odhodlaně!‘ –

Dobrá. Jednou záhy z jitra

sezval panstvo dohromady,

a juž plížíme se zchytra

svěží horou. Ticho všady;

jenom jedle, smrky, břízy

nad hlavami lovcům šumí –

věru nejsme jim už cizí,

dobře nám už porozumí!

Šumí jako přivítání,

až padáme přes kořání,

co se kroutí tělem hadím

pod mechem a pod kapradím

v prapodivné kliky, pletky.

Rudý srnečník se vije

zde kol bílé parnasije,

k hodu zvou nás čučoredky.

My však stále výš a výše,

každý tiše, sotva dýše,

brzy-li se macko zjeví.

O honcích už nikdo neví,

a my k předu na vše strany

dereme se přes balvany,

rozděleni juž tam zdůli.

U skaliska kdesi čeká

kralevič můj. Jeho kulí

macko se as nepoleká!

Znají ho juž do daleka

medvědi po boží vůli! –

Náhle slyšet honců lomoz – –

Ale můj pán myšlenkami

bloudí kdesi za horami,

až tu slyší macka mručet – –

Hledí na něj – Bůh mu pomoz!

Vycení naň ostré klovy,

však už výstřel slyšet hučet...

Co však trefil, kdož to poví?! –

Medvěd zařval, zatřás’ hlavou,

skokem dal se v stranu pravou,

kde kralevič mladý stojí.

Střelil zase – v strachu, zmatku –

místo k srdci – na lopatku!

A macko se k skoku strojí,

hup! už lovce za krk chvátí,

na zem hodí, tlapou pere.

Pán se brání – hrůzou jatí

sbíhají se lovci k boji,

výkřik všem se z hrdla dere –

jestli střelí, pána sklátí!

Omráčen tu stojím chvíli.

Valašku pak sevru v pěsti,

skočím, a už čelo chřestí,

nůž vytrhnu z pochvy – štěstí! –

vrazím macku do komory – –

Zachráněn byl pán můj milý,

vypadal však! A byl chorý

hezky dlouho. Na medvědy

tentokrát šel naposledy! –“

A pan Adam setřel s čela

kapky potu jako hrachy. –

„Vivát!“ vřava zahučela,

číše pánů cinkly kolem,

z dvorany že zástup plachý

v hodovní síň chvátá spolem.

Ale marny jeho strachy:

zdrávť pan Adam poza stolem,

a králevič – dávno králem! – –

„Slyšte, slyšte!“ síní, sálem

volají teď různé hlasy.

Cigán schýlen nad cymbálem

rukou vjel si v černé vlasy – –

Jaký pláč to slyšet zdola?

Kdo to úpí, kdo to volá

na tu divnou fujarenku?

Mladší družba hned je venku,

a po chvíli dovnitř vede

šuhajíka ruku v ruce.

Švarný hoch, leč tváře bledé,

slzy kanou z očí hudce...

„Kdos ty, synku?“ pán se táže.

Poklonil se Janík bledý,

upřel k pánu snivé hledy,

s fujarenkou spustil páže.

„Slovák jsem já, panko, chudý.

Chodím tudy, chodím všudy,

nesu pozdrav v bydlo vaše

z dolinky a ze salaše – –“

„Od mých bratů?“ zeman zvolal,

srdci svému neodolal

a šuhaje s vlhkým okem

k stolu vede hbitým krokem.

„Jsou-li zdrávi brati moji? –“

„„Díky Bohu! zdrávi, pane;

jeden ovečky tam dojí,

druhý, jak slunéčko vstane,

do polí se chutě strojí. –““

„Tak to zvykli od počátku!“

vzdychnul zeman. Na podpatku

zatočí se družba dříčný,

přinést káže pohár vína – –

„Dobrá u nás tokajčina –

občerstvi se, hochu sličný! –“

„„A pak zahrá nám a poví,““

dodal zeman, „„odkud přišel.

Dávno jsem už neuslyšel

takovými mluvit slovy,

takovými zvuky pěti!

Sedněte však za stůl, děti. –““

A můj Janík občerstvený

po daleké pouti svojí,

před pány zas skromně stojí,

bílé líčko jako z pěny,

zasmušilé beze změny,

očka čista jako zřídla. –

Ruku spustil do cedidla,

fujarenku vyňal ruče,

k ústům přitisk’!: slavík tluče!

A zas to tak divně kvílí,

pláče, jásá, zoufá, šílí,

zajíká se hořem v polou,

vykládá jak nad mrtvolou.

A zas jako svěží holou

zvoní to jak bílá stáda,

čarovně to v doly padá,

že kdo slyší, neodolá,

vzhůru musí za tím zdola;

ptactvo, zvěř i člověk chorý

na těch zvucích letí v hory! –

Sedí páni jako sochy.

Bolesť jímá dívky, hochy,

ba i „pánů bratů“ v řasy

světla slza usedla si.

Dohrál Janík, pěje píseň.

Zlatých tonů jakby tříseň

přerývá tu každou sloku,

jako slza obraz v oku. –