VII. Na slámě v neznámé hospodě

Na slámě v neznámé hospodě

ležel jsem, vydán tak náhodě:

z té vražda hleděla komory,

kde dvéře neměly závory.

Já čekal, každou chvíli již

kdos jde – to byla pouze myš...

kdos v okno ťuk’ – to netopýr...

Ó divý hlavou letěl snů vír!

Teď stín se mih’ kol okýnka,

teď dvéře vrzly tak zlehýnka;

to jistě, myslil jsem, je vrah,

a růženec svůj tisk’ jsem v tmách.

Po zdupané hlíně kroků sled,

kdos byl tu již, kdos ke mně sed’,

já slyšel, jak to přede zticha,

to kočka – již mi ve tvář dýchá!

Tak vlídně nocí zněl ten hlas,

strach rázem s duše mojí střás’,

tak teple zněl, jak z mládí zvěst,

že soucit jest, že láska jest!

A zvíře zhublé, kost a kůže,

si našlo vedle mne své lůže,

já hladil je a usnul jist,

je slyše do snů sladce příst.