VII. NA ÚTĚKU.

Před pomstou Turků prchá král,

až v tajném lůně skal

sluj dravcům dávno nevlídnou

si za skrýš vyhledal.

V kout temný choulí se jak vlk,

zlý pusty zavilec,

když žhavým bodcem ukrocen

je v železnou dán klec.

V mech zahrabán je, opuštěn,

mře, hyne, siná ret,

a vedle sedí s úšklebem

až na kost vyschlý kmet.

Druh divný: vlasy zježeny,

zrak zapadlý je v důl,

a zvadlá ruka – supí dráp –

má v opor drsnou hůl.

„Kdo jsi?“ dí Zikmund ustrašen.

„a zkad jsi přišel sem?“

„Chceš tolik vědět najednou?

Jsem vojny dědicem!

Jdu z Cařihradu, kde byl štván

svých kněží na povel,

do války vehnal klidný lid

mdlý císař Manuel.

Tvé bydlo jsem si oblíbil,

nuž z půlky se mi kliď,

jsem Hlad, to velmi řídký host

u velkých pánů, viď? –

Aj, strádáš! věz, bylť život tvůj

mou dýkou tajně klát,

chci zřít, zda může mi spíš král

než žebrák vzdorovat.

Hehe! můj milý, dobře vím,

toť strašlivo, co den

kal bahna pít a nechutnou

jíst dubí kůru jen!

Což zdechliny si nevážíš?

zde jest jí dost a dost!

Vlk ovšem lepší maso vzal,

leč zbyla přece kost.

A tamo tuří kýta, viz,

jez, z nedávných je dob,

jen chutě, než ji sklove sup

a po ní snad tvůj drob!“

A chechtá se a mluví zas:

„Sem s kýtou v útulek,

či nechceš z mrchy ochutnat

a dokázat, že’s rek?“

Král zlícený chyt’ kmetův vous,

leč klesá, padá sláb;

kmet hněviv králův život stisk’

a sevřel v tuhý dráp.

A hmoždil, mořil: „Jen se chvěj

a svíjej, teď jsi můj,

vždyť národ trpěl mnohem víc

tvou válkou, pamatuj!“

A nehty v život ponořil

a zuřivě v něm ryl;

Král zúpěl, do klubka se svil,

a v podušky se kryl.

Zrak zděšením byl vypoulen,

z úst těžký dral se sten;

bděl: „Lék chci!“ Ruče lékařem

lék sladký přinesen.

A sotva pozřel král, již spal,

leč zběsilých snů láj

jej pomstou žene příšernou

jak Kaina v jiný kraj.