VII. Nač hlavu klonit v stálém srdce trudu,

Nač hlavu klonit v stálém srdce trudu,

dnem nocí želet ztraceného štěstí?

Co odkvetlo, zda znovu bude kvésti,

když símě nevložilo v živnou půdu?

Stesk vzpomínky zda stačí tvému bludu,

že můžeš čekat s línou v klíně pěstí?

Ta do ráje si cestu neproklestí,

jak zemi nevychvátí zlata rudu.

Ne chmuru, jas ať do duše ti loudí

ta vzpomínka, jež do ráje se vrací,

krok vyhnancův když pouští žití bloudí.

Co platná slza? Mlhou oči kalí,

a zraku kalnému se cesta ztrácí,

zpět v ráj jež vede přes trny a skalí.