VII. Nářek Demetry.

Zas jihnou příkré stěny,

kam slunce paprsk pad,

a hluboký svah Enny

jest jeden květný sad,

sta drozdů zpívá v šero

svých utajených hnizd,

nad nimiž v květů stero

plá smaragdový list.

Já stejně v náruč světlu, tmám

lkám:

Ó Proserpino, dcero,

ó dcero!

Juž kvete lesní víno

i krokus zlatou číš,

kde rosy navršíno,

pozvedá k slunci výš;

v důl orel pouští pero

z azuru, kam se vznes,

zní v hvozdech zdrojů stero

a ze všad zvučí ples.

Kde, dítě mé, jsi, já se ptám,

lkám:

Ó Proserpino, dcero,

ó dcero!

Kol jas, v mé duši přítmí

a slza kalí zrak,

zem duní koles rhytmy,

zřím vůz, jejž táhne drak.

Zem pukla v trhlin stero,

zřím, jak ji k sobě strh,

ji halil v kouř a šero

a v propast s ní se vrh

a zmizel v bezdnu, kam s ní, kam?

Lkám:

Ó Proserpino, dcero,

ó dcero!

V tom sama, matka, Země,

jak počasů jde běh,

zřím symbol, mluví ke mně,

tvůj, drahá, cítím dech.

V dráh žití skrytých stero

juž zřím a pronikám,

jas Vesny, Zimy šero

si z tvého losu tkám.

Tak v změně všeho tebe mám,

lkám:

Ó Proserpino, dcero,

ó dcero!