VII. Netřesk.

Ten drobný netřesk na tvém hrobě

jest od kořínku krvavý;

u noh ti roste, u hlavy,

já lupínků pár utrh’ sobě.

Přes celou zimu hrob tvůj halil,

teď začíná se zelenat,

by do stonku hnal, do poupat,

jak plně se a svěže nalil.

Ten každý list nad věčna strží

má vláhu z tebe, drobounký,

je jako pleť tvá hebounký,

a v kvítkách samé zlato drží.

A nad ním svět mi celý mizí:

Tvé tělo sladké, hebká pleť

jsou drobounký ten netřesk teď,

a zlatý květ, tvé srdce ryzí.