VII. NOVÉ JARO. II.

Mračí se obzor do široka,

do dálky šedivě se mhlí.

Mrak nad ním visí olověný.

Holé jak jedle v mýtině

komínů trčí les a dýmá

klidně, tam nudně, tam horečně.

Hemživo, rušno tu je všude.

Ztlumený ruch i pod zemí.

Uhelné kolem doly, doly,

železné hutě, koksovny.

Ulice začazených budov,

aleje scvrklých akátů,

schýlených, mdlých. Kde keř, kus trávy,

prach na nich houstne šedivý.

Stotisíc zamazaných tváří,

půl tuctu uhlobaronů.

Sálají pece, jiskry srší,

obří kdes bouchá kladivo.

Komíny chrlí tučné mraky,

jiné si oddychují jen.

Šumí ruch strojů, lidských rukou

na zemi tu i pod zemí.

Mravenci lidští jen se hemží

na zemi tu i pod zemí.

Ztlumeně hučí obří rytmus

obří té práce bez konce.

Teď se však protrhly ty mraky,

obloha v nich se zasmála,

jen taký cípek modrého nebe

jak čisté líčko děvčátka

v roztrhaných a špinavých šatech.

Zasmál se chtivě celý kraj,

ba i ty kouře plahočivé

kutálely se veselej.

Andělská stanula tu hudba.

Nu, tady třeba přitlačit.

Tady to není jako v poli,

jako tam v lese, u řeky –

dí jejich pohled pronikavý.

Každý si ladí nástroj svůj,

smyčce již drží nad strunami,

obočím primarius hnul –

vyrazil průvod slavných tónů,

slavnějších nežli předtím kdy.

Do šumu strojů šepotavých,

bouchání kladiv obrovských,

sykotů hadů rozžhavených,

sálání pecí, z chaosu

vytvářejících nové hmoty;

do toho rytmu obřího

gigantské práce lidské hlavy,

děla kde lijí lodní, polní,

pevnostní, horská, létací,

a jiné zpěvné instrumenty,

píšťalky, flétny, fujary,

niněry, nové harmoniky

pro monstrekoncert budoucí

unuděného toho světa –

jenom jak tenký paprsek,

skulinou jenž se prodral do tmy,

paprsek jako pavučinka

napjatá mezi trámovím,

svítící však tak neústupně,

proniká hudba andělská.

Hrají a hrají bez únavy

slavnostní velkou sonatu.

Hrají a hrají – vy se, vidím,

smějete jaksi s pohrdou,

tak jaksi hodně povýšeně?

Vám je to naivní na kvadrát?

Nesuďte, prosím, přenáhleně.

Jsou to přec mladí nadšenci,

jinoši štíhlí, jasní, smělí,

z čela jim svítí nový den,

z očí jim blýská tvůrčí síla,

krok jejich – rytíř rozený.

Vždyť jsme přec také byli mladí,

já, ty, vy, ctění čtenáři,

věřili, celý svět že náš je

a že nám všecko možno, vše;

všecky jsme dívky milovali

a v lásku jejich věřili;

chtěli jsme nebe snésti na zem,

a nebyli jsme anděly.

Na moutě, jist jsem, že nás mnoho

dosud tak věří, miluje.

Jak teprv ti, co pravými jsou

anděly! Jen se nesmějte,

nesmějte, holoubci, a věřte:

s takovou věrou vyvěrá

Maraňon Velký, Mississippi

i naše Vltava a Váh,

s věrou, jež hází samé perly,

samé jen jiskry, s takovou

vyrůstá věr naše lípa,

dub náš i javor náš a buk.

Má jenom v nás být malá víra?

Máme jen my být zakrslí?

Vyschlými snad jen cisternami,

bez vlastních zřídel perlivých?

Vyschlými snad jen cisternami,

do nichž se občas napouští

nějaký ručej cizí vody

neb trochu vody dešťové?

Napněte jenom sluch a slyšte!

Hrají a hrají andělé

do šumu strojů šepotavých,

bouchání kladiv obrovských,

sykotu hadů rozžhavených –

hrají tak vroucně, slavnostně,

s takovou věrou, přesvědčením,

že cítíte, ba vidíte:

to již tu jaksi nově svítá,

nové tu slunce vychází.

Hrají a hrají neviděni,

ba, říkám vám to určitě,

slovem svým vám to potvrzuji,

oni tam s všemi nástroji,

s houslemi, violou, klarinetem,

basou a zpěvným cimbálem,

do hlubin jam a do štol temných,

v hloub tisíc metrů fárají

s divotvornými instrumenty,

veselou zahrát fárají.

Znáte přec doly. Sami jistě

také jste do nich fárali,

ovšem jak turisté jen pouzí,

chráněni plášti, kápěmi,

by se vám loket nezašpinil

neb manšeta neb límeček.

Víte, že je tam černé bláto,

prach černý, špína bezedná.

Mateřídouška nevoní tam,

nesvítí na ni slunečko.

Chvílemi cosi úzkostlivě

prochvělo vámi jako strach

v tom krtčím labyrintu světa,

když jste se jím tak ploužili,

a jistě jste též pocítili

jakési v srdci sevření,

když viděli jste mezi trámy,

co nesou celých chlumů tíž,

na kterých město řady ulic

si rozložilo bezpečně;

když viděli jste mezi trámy

v dutinách temných při lampě

postavy temné – ten tam stoje,

ten kleče, onen skrčeně

leže, jak mlčky, o samotě

vyrývá zemi vzácný lup,

vyrývá světu černé zlato.

Ó, také on je klenotník!

Bez jeho zčernalého zlata

studil by zlatý prsten vás,

studil by na ramínku nahém

zlatý váš skvostný náramek,

miloučká slečno, krásná paní,

když si tak v křeslu hovíte,

vějířem vzdušným ovívána,

za smíchu vtipných otázek,

vtipnějších ještě odpovědí

nebo též nevtipných – přijde přec

na to, kolik nám toho dali

Pámbu a táta s maminkou –

za směsi prohozených řečí,

bonmotů, šprýmů, anekdot

mladých i starých seladonů.

Ani váš jemný, jarní šmink

neměl by věru svého pelu,

kdyby též jemu jeho jáma

nešminkovala celou tvář

do černa, hustě, hodně hustě,

do černa, hodně mazavě,

dlouhými pruhy, mezi nimiž

prohlídá sem tam bledá líc,

jakési oči divných vzhledů,

které se prohloubily tmou.

Zde, zde, v tom krtčím labyrintu

andělská hudba vyhrává

sonatu velikou a slavnou –

žijí ty tóny čarovné

životem život dávajícím,

životem žijí křísivým,

jiskrné mají oči, vzhledy,

horoucné rty a srdečně

zvedají, napřahují ruce

k onomu skrčenému tam,

k tomu, co kleče a co stoje

vyrývá zemi vzácný lup,

vyrývá světu černé zlato.

K tomu tam dále čtvrtému,

třicátému a stému, stému,

k nim, kteří též jsou pilíři

národa svého, opěrami,

zpěvné své ruce vztahují,

prohřáté čímsi nadpozemským,

aby jim stiskly pravici,

aby jim všecko, všecko řekly

jediným slovem: „Bratře!“

Ó,

hrají tam, hrají, dlouho hrají,

dnes hrají, zítra, pozejtří,

hra jejich je tak doléhavá,

jako když dítko se tiskne k vám

anebo milá položí si

k vašemu srdci hlavičku.

A hleďte, jasní se v labyrintě

katakomb temných při té hře;

vzduch se jí čistí, zveseluje,

nu, věru, zapěl skřivánek,

nu, věru, proniká už slunce,

mateřídouška zavání.

Ten, co tam stoje vykutává,

mlaďoch je ještě. V přízemním

domku, co vystavěl si otec,

též horník, při něm zahrádku,

tak na pět pídí, několik v ní

slunečnic kvetlo velikých,

před nimi rád on na lavečce

umyt a v čisté košili

sedával, pokuřoval z dýmky,

svůj čítal žurnál dělnický,

než v jámě udusil ho výbuch

s třiceti ještě jinými –

v domku tom má už jenom matku.

Ví matka, že má Tonču rád,

ona však namlouvá mu Dolfku:

není prý holka do světa,

čistý má domek, dvě v něm kozy,

také prý cosi v záložně,

ba ještě bude cosi dědit;

Tonča, to že je fiflena,

samý jen tanec; jí že nedá,

nedá jí domek; umře radš.

Ví to syn všecko. Ví on dobře,

tvrdou že hlavu matka má,

on však ji zdědil po ní, a možná

o mnoho tvrdší, ale ne zlou.

Ví on to všecko, a hruď se mu bouří:

„Křivdí jí mamka: křivdí mně,

křivdí nám oběma a stejně.

Tonča je děvče veselé,

ale je pořádná a čistá.

Je jako jiskra, ne, je víc,

má je to hvězdička, upřímná, věrná.

Za nic ji nedám na světě.

Bez ní je celý svět mi ničím.

Život a svět – to s Tončou já.

Ať si jen mamka nechá domek!

Však se jí brzo zasteskne.

Najmu si světničku a kuchyň,

Tonča to pěkně vybílí,

koupíme do ní stůl, tři židle,

almaru, lože pro nás dva,

budeme spávat na něm s Tončou,

s Tončou, mou hvězdou, hvězdičkou,

ona mi svítit bude v noci,

očima svítit, bude hřát

věrně a upřímně, a já ji

zulíbám celou, očka jí

zlíbám a čelo, hlavičku,

srdéčko zlíbám. Uvidí

mamka, co dokážu já bez ní,

bez domku jejího. My svůj

domek si vystavíme časem,

ba také třeba zahrádku.

Bude v něm Tonča hospodařit.

Uvidí mamka, uvidí.

S počátku nebude chtít věřit,

bude se cizích lidí ptát.

,Kdo by to řekl?‘ podiví se

a pak už brzo přijde k nám –“

v duchu si maluje ten mlaďoch,

vyrývá zemi vzácný lup,

vyrývá světu černé zlato,

vyrývá je tak úporně,

vyrývá je tak dobývavě,

jak by to jeho byl jen lup,

jak by to zlato bylo jeho.

Ten, co tam kleče dobývá,

o něco starší je. Je ženat

teprve rok, a zrovna dnes

radostná událost ho čeká.

„Dost možná, věc už hotova:

zakřikl klučina už synek,

možná, že křikla dceruška.

Aťsi! Ať třeba holčička je.

Po druhé bude kluk jak buk.

Nás bylo šest, a stýská si kdo?

Veselo u nás bývalo.

Maminka jadrná a hbitá,

my kluci každý jako křen.

Proč nemít já též dva, tři, čtyři?

Nemá být u nás také tak?

Ať je tam živo jako v mlýně!

Ať se jen hýbe chalupa!

Nechci to dělat jako jiní,

jak si to bratr zařídil:

vyhánět plod a potom vidět –

žena je smutná, schne a schne,

jako by pořád byla v stínu.

Ne, ne! Ať veselo je u nás!

Už jenom, abych doma byl!

Uvidět nového tam hosta,

čipernou naši úrodu!“

v duchu si kreslí mladý ženáč,

vyrývá zemi vzácný lup,

vyrývá světu černé zlato,

vyrývá je tak úporně,

vyrývá je tak dobývavě,

jak by to jeho byl jen lup,

jak by to zlato bylo jeho.

Ten, co tam skrčen při práci

leží, je muž již letitější,

tak mu to k padesátce jde.

Syn vychodil mu průmyslovku,

vojákem byl, byl v legiích.

Má také jízvy na památku,

nad loktem, druhou na stehně.

Teď zaměstnán je v železárně,

a zrovna dnes se rozhodne,

přijde-li v lepší oddělení,

do práce čistší, jemnější.

„Kluk k tomu schopnost má a vlohy.

Chyba však: tlačit se neumí.

Na mne se dal. Jak já, si myslí,

nejdál že dojdeš s poctivou.

To však je zastaralá móda.

Kdopak se tak dnes obléká?

Uvidí-li tě v poctivých šatech,

vysmějou se ti jak maškaře.

Spravedlnost – áh, zasmějou se ti:

,Té se teď říká protekce.‘

Té právě Vláďa neměl a nemá.

Nikdy jsme ani já, ni on

nepucovali panské kliky.

Teďka to kluk náš odstůně.

Kamarád jeho, chytrý Stáňa,

ten mu to urve u huby.

Ulejvák je to, drzý chlapík,

práci, kde může, vyhne se,

huba však jako harmonika,

na schůzích všecky překřičí.

Proto se ho i trochu bojí.

O něm už teďka říkají:

,Ten? Bude jednou sekretářem.‘

Stáňa to jistě vyhraje,

jistě, a Vláďa utře hubu.

Už to tak, myslím, dopadne.

Teď o tom asi rozhodují.

No, ať to jak chce dopadne,

neztratíš proto, Vláďo, hlavu.

Budu tě rád mít jako dřív,

ba ještě víc. No, matka – ta se

rozčilí, bude křičet a lát:

,Jak je to možná v republice?‘

Už jenom abych doma byl!“

přemítá v duchu starý táta,

vyrývá zemi vzácný lup,

vyrývá světu černé zlato,

vyrývá je tak úporně,

vyrývá je tak dobývavě,

jak by to jeho byl jen lup,

jak by to zlato bylo jeho.

V tu dobu celý černý kraj

horečným prochvěl se naráz ruchem.

Nahoře i tam pod zemí

plamenná výzva jde od muže k muži

na schůzi všech jich obrovskou,

„na níž se urovnat musí poměr

uhlobaronů k nám a nás k nim“.

Scházejí se již hustá mračna,

zamlklé hloučky se všech stran,

na zástup rostou větší a větší,

na vzrůstající povodeň,

na nepřehledné rostou moře,

jak moře s bouří ukrytou.

Slyšeti hlasy nenávistné,

vrhané smolné pochodně;

slyšeti hlasy uklidňující,

souhlas i odpor zároveň.

„Vyvlastnit!“ křičí na zástup řečník.

– „Vyvlastnit!“ hromový souhlas zní.

– „Jenom ať nevyvlastníme sebe!“

druhého řečníka rada zní.

– „Zbabělče!“ – „Zrádče!“, –

„Zákeřná dýko!“

zaťaté pěstě se vrhají naň.

– „Tohle je, soudruzi, svoboda vaše?“

brání se řečník rozvážný.

– „Mlčet!“ – „Ať mlčí třasořitka!“

burácí prudko většina.

Sjíždějí se též uhlobaroni

na velikou svou poradu.

Také před jejich palácem pyšným

vyhrává hudba andělská

velikou úsvitovou píseň

o Lidském Srdci zázračném.

Tu ještě silněj přitlačit třeba

než při těch strojích kovových.

Pokus ten vám as směšným zdá se.

Problematickým je on jistě.

Ale kdo věří, překážek

nezná, a přenášívá hory.

Paláce mají tlustší zdi

než drobné chaty drobných lidi,

bývají také pevněji,

nepropustněji zavírány.

Pohybem hlavy crescendo

hrát káže prudko primarius

před jejich pyšným palácem,

hrát káže forte, fortissimo.

Porada je v něm klidnější,

jako je klidnější mluva řeky,

když do ní na sta vplynulo

potůčků, potoků, řek a říček.

Obzor i tu však zachmuřen.

Slyšeti hlasy jednoslabičné,

tvrdé a drsné „Ne!“ a „Ne!“;

slyšeti hlasy umírněnější,

souhlas i odpor zároveň:

„My bez nich, oni bez nás co zmůžem?“

– „Jediná cesta před námi:

dohoda.“ – „Neschůdná!“

– „Neschůdná zcela!“

– „Musíme objet.“ – „Objeďme!“

pře se a radí sbor ten těžký.

Dusivý vzduch je tu i tam.

Neprojasněný, neprohřátý.

„Tady i tam chce vítězit

Rozum, jen Rozum. Nikdo a nikdo

na radu nechce Srdce brát.

Jak také? Srdce! To je shocking.

Zní to tak sentimentálně – áh!

Ono se pěkně píše a mluví

o náboženství srdce – vím,

při čaji zvlášť, když o tennisu,

o hockey došla rozprávka;

přeložit to však do života –

,Sentimentálnost!‘ řeknou vám.

To se tak píše pro parádu,

nikoliv pro život. Nový to

způsob je iluminátorský,

knih nová výzdoba. Nic víc,

nic víc než nový vykrášlený,

vyšperkovaný jenom sloh,“

novinář jeden rozepsal se

pro zítřejší svůj úvodník.

Ale ten odstavec pak škrtl.

„Ještě by se mi vysmáli,

že se už stávám sentimentálním,

kosti mi měknou a tak dál –“

řekl a zapálil cigaretu.

„Pro nové náboženství to

není tu ještě mužných srdcí,

není tu ještě ovzduší.“

Proto zde hraje do těch vášní

zatím jen hudba andělská.

Vám je to směšno, arcisměšno?

Vám je to, ach, tak naivní?

Buď si! Ta hudba však hraje, hraje,

hraje a bude a bude hrát.

Vím, dlouho, dlouho vyhrávat bude,

než zjasní, prohřeje nad námi vzduch.

Zatím jde dále, k velkému městu.

Před ním jen samé továrny,

nádraží hřmotná, hvizd lokomotiv,

komíny chrlící jen dým,

potom již ulice vysokých domů,

očadlé, do nich vtékají

ulice nevlídně úzké a šeré;

v náměstí proudí ten hlomoz a hřmot;

tramwaye cinkají, řinčí; auta

troubí a kašlou; plkají

motocykly a cupají pěší.

Do ulic širších se vlévá ten hluk.

Klokotem život vře a stříká –

v centrálách, bankách, divadlech,

v parlamentě a na radnici,

v hlomozné obří tržnici,

v obchodech, živnostech tisícerých,

až potom na tišších náměstích,

v postranních ulicích uléhá

k tichému zdánlivě odpočinku.

Zdánlivě jen. I tam to vře

životem hlubokým, pronikavým.

Školy tam, soudy a kliniky,

zamlklé laboratoře zkumné,

ale též bia a kabaret

s plakáty nejkřiklavějšími,

ještě dál vzadu, jak v soumraku

za ulicemi nevábnými,

ponurá číhá věznice.

Na blízku, na prostranství volném,

kam rozliv města nedospěl,

houpačky hrají, kolotoče,

loutková divadla s Kašpárkem,

dětí a křiku, jak na stromech vrabců,

tu aspoň trochu je sluníčka.

Město však mračno, a jestli někdy

prohlédne slunko, tož šlojíř má.

Vysoko pod střechou, v laboratoři

řeší tam problém světový

proslulý chemik se svým učněm:

nejotravnější dosud plyn

překonat ještě otravnějším,

jímž budou celé armády

padat jak mouchy i celá města.

V sousedství statný inženýr

láme si hlavu ustaranou

otázkou zcela nových děl,

dalekonosnějších a krutších,

než vše, co bylo dosavad.

Od něho dále ve vzdušné dílně

druh jeho zabrán konstrukcí

letadel zcela nových a smělých:

unesou látek výbušných

víc nežli všecka letadla dosud,

v několika jen minutách

vyhubí celá města a kraje.

„A bude konec válkám všem,“

vítězně mne si hubené ruce.

„Na poušť až proměníte Zem,“

kdosi mu odpovídá prudce.

A venku hrají andělé,

jako když nad zemi zamženou svítá,

sonatu hrají přeslavnou,

sonatu velkou o Srdci Lidstva.

Jak ještě kdes je daleko,

tak jako slunce o půlnoci,

ale že blíží, blíží se,

uzříme jeho svítání slavné,

z červánků jak se vynoří

zrovna jak vítěz vítězů, slunce.

Žijí ty tóny jejich strun

životem život dávajícím,

životem žijí křísivým.

Hrají tak zcela neviděni,

ztajeni zrakům zvědavým,

aby jen dílo bylo zjevno,

veliké jejich poslání

celému světu, všemu lidstvu

bez hranic všelikých a tříd;

aby jím srdce okřívala

k nepoznanému veselí,

jako se sluncem země křísí,

nabírá mízy strom i keř,

kdekoliv roste nebo klíčí,

bez hranic všelikých a tříd.

V tu dobu v hluku metropole

skizzoval básník v ústraní

nové své dílo. Mělo býti

výrazem zápasů a muk,

co chvěly dušemi některými,

které v těch zmatcích po květu

života prahly, po radosti.

V chaose ležel po válce svět –

duch Boží daleko nad vodami.

Světlo! Kde světlo? – Zastřena

předtuchami a otázkami

mysl, jak závojem přikryta,

jako je hlinou zakryto zrno,

nežli je čas jeho klíčení.

Zvolna však, zvolna se v duši mu

jasnilo, jak by do výše šel

záhadný závoj, za ním druhý,

světlejší, ještě světlejší

třetí, až najednou před sebou viděl

ohromný stavitelský div,

obrovský sál, v něm klenba jak duha,

závratné rozpětí, a ten sál

plný byl lidstva. Národové

byli tu z končin světa všech.

Řeči a nářečí tu jejich

ve zvučné zněly směsici,

doprovázeny jiskřícími zraky,

plnými radostné předtuchy.

S nimi i hlavy jejich byly,

presidenti všech republik,

králové svobodných už říší.

Hučelo sálem, šumělo,

jak ve včelíně, když kvetou lípy.

Rázem vše ztichlo – president

největší světa republiky

vystoupil vážně k řečništi

promluvit k národům shromážděným.

Jasně a zřetelně jeho hlas

roznášel nevelký před ním přístroj:

„Bratři a sestry! Tak bych chtěl

oslovit vás. Než rcete, smím-li?

Nebyla by to přetvářka? Lež?

My však jsme se tu sešli k pravdě,

alespoň přiblížit se k ní.

K pravdě však scházejí se lidé

na soudě též, a s pohledem

zlostným se často rozcházejí.

Bez usmíření. Tak-li i my?

Ne, ne! To není, to nesmí být možné.

Vzpamatovat se přišli jsme sem,

vzchopit se k velkému sjednocení.

Nové se hlasy nesou k nám,

o jakých svět jen dosud sníval

ranními sny svých poetů.

Slyšíme zcela nové zvuky

odkudsi jako od Betléma –

není to ještě z Betléma.

O novém lidství hlasy nové,

až se jim věřit bojíme,

že by to ony už byly, ony,

na něž tak dlouho čeká svět.

Otázky velké chtějí řešit,

které náš dosavadní svět

rozumem dosud nerozřešil.

Zdá se mi to jak za dětských let,

kdy svatý Mikuláš k nám chodil,

s dárky s ním chodili andělé,

vzadu však řetězy řinčeli čerti.

Tak dosud do těch šalmají

odevšad řinčí zbraně a zbraně.

Položme ruku na srdce,

odpověď hledejme na otázky,

na kterou dávno čekají.

Stojí jak sloupy na rozcestí,

na které dosud nevpsali,

kam se ty cesty rozbíhají.

Klaním se vděčně Rozumu,

klaním se vděčně Stroji – Hlavě,

který nám dálky sbližuje

v jízdě i v plavbě, ve přeletu,

ve zpravodajství nezná jich;

blízkost však ihned na dálku množí,

jak jen jde o shodu národů.

Proč? To je z otázek těch jedna,

na niž mi chybí odpověď.“

Hrobovým tichem se sál zrovna prohnul.

„Rozum si mezi národy

sestavil smlouvy, aby žili

v míru a vzájemném bezpečí.

Na dlouho? Dokud silnější z nich

za cár je papíru neuzná

a nepřepadne slabšího zničit.

Nemluvím pravdu snad? Promluvte!“

„Pravdu!“ se ozvalo hlav těch moře.

„Rozum si prokopal pod zemí

labyrint chodeb, by bohatství útrob

jejích si vyvážel na trhy,

nastavěl kolejí, by po nich

hladce a rychle rozvážel

bohatství Země. Na prospěch komu?

Bohům svým: Martu a Mamonu.

Klamu se snad a nemluvím pravdu?“

„Pravdu!“ mu přikývlo moře hlav.

„Rozum si prořízl úžiny moří,

giganty hory provrtal,

lítat dal člověku ve vzduchu,

lodím dal pod mořem honit se zrádným.

Nač? Aby na zemi rychleji,

aby i ze vzduchu, pod mořem ukryt

ničil a vraždil. Pravdu-li dím?“

„Pravdu!“ dí souhlasem hlav těch moře.

„Rozum si církve založil,

povznášet lid by pomáhaly,

svátkem mu světily všední den.

Ale co učinily církve?

Ve hrozné válce žehnaly

vraždění, smrtící světily zbraně

a zvony z věží chrámových

přelévat dávaly v zuřivá děla.

Nemluvím pravdu? Či je to báj?“

„Pravda!“ dí zatrpkle hlav těch moře.

„Klaním se vděčně Rozumu,

klaním se vděčně Stroji – Hlavě;

ale mne trápí otázka:

Proč onu smlouvu, by říše žily

v míru a vzájemném bezpečí,

nepodepsalo také Srdce?

Proč po těch hladkých kolejích

bohatství Země nerozváží

s Rozumem Srdce na prospěch

nejenom Mamonu a Martu?

Proč nedá jemu vzduchem plout,

na moři, pod mořem, jak té rybce,

co nosí lidem spásu a radost,

bohužel jenom v pohádce?

Proč sobě církve nevzpomněly

na ono kázání na hoře?

Klaním se Rozumu, ale soudím:

jako jsme proti despotům,

jakémukoliv samovládci,

tak se i na smrt vzpíráme,

by se stal Rozum samovládcem.

Má-li být lidským tento náš věk,

třeba, ať s Rozumem vládne Srdce.

Stroj – Hlavu Rozum již sestrojil,

ale Stroj – Srdce nesestrojí.

To musí samo vystoupit,

to musí samo usednout na trůn.

Po velkých zázracích Rozumu

čekáme na zázraky Srdce.

Staly se ony už na světě?

Dopřálo lidstvo kdy vládnout Srdci?

Mlčíte. Paběrkovat jen

dopřálo mu, jen mrtvoly sbírat

po bitvách, raněným bolesti

zmírňovat, sem tam nemocnici,

útulek starcům, sirotám,

a také to jsou víc soukromé činy.

Paběrky jen a paběrky.

Dokud též jako zástupce lidstva

nevejde do Svazu národů

jednota srdcí, nás všech Srdce,

budou to pořád jen paběrky,

papírovými budou cáry

chytré ty smlouvy Rozumu.“

„Pravda!“ zašeptlo hlav těch moře.

„Jakýpak je ten život náš?

Kde jeho smysl? Kde jeho pravda?

Kde jeho krása? Rcete, kde?

Jest jenom hmota obsahem jeho?

Nezáří nad ní cos vyššího?

Otázky ty se protiví mnohým,

cítí se jimi uštknuti.

Ony jim jejich pohodlí kazí.

Já je však zvedám, všech se ptám:

Čemu zde žijeme a kterak?

Dle ducha Sokratova snad?

Dle ducha Kristova? Za nimi jdem-li,

byť hodně vzadu? Jen jdeme-li?

Čemu svůj zasvěcujeme život?

Vy z ducha Mohamedova?

A vy tam z ducha Mojžíšova?

A vy tam z ducha Buddhova?

Ti všichni velcí učitelé

kořeny mají společné:

vyrostli všichni z toho kladu,

jenž plnou harmonií jest:

vyrostli oni všichni z Boha.

Položme ruku na srdce:

Za nimi jdem-li, byť hodně vzadu?

Či tak jen žijeme, že tvář

před námi sobě zahalují?

Zdá se, že tak my žijeme.

Ale snad nechceme tak žíti?

Věřím a věřím, že nechceme.

Po novém životě, nových lidech,

po novém lidstvu toužíme,

jak už to v epištole třetí

apoštol Petr dávno řek’.

Dlouhá je ke zdokonalení

cesta, jak vidíte, předlouhá.

Ušli jsme dále od těch časů?

Co se již splnilo z touhy té?

Dychtíme stále ještě nyní,

jak dychtil Petr apoštol,

,po novém nebi, nové zemi,

v kterýchžto spravednost přebývá‘ –?

Po novém chrámě, v němž bychom všichni,

ano, snad všichni se vrátili –

ke komu? – Toť ta otázka velká,

již nerozřešíš rozumem,

mechanickým jen hlasováním.

Ke komu vrátit se? Ke komu?

Jsme jako toulavé bez otce děti.

Otce náš potřebuje svět.

Otce, to značí: řád a lásku,

pravici pevnou a laskavou.

Otce, to značí: teplý domov.

Kde je, a je-li, kdo je on?

O jméno přete se, slovíčkáři?

Přece ta Prasíla tu jest,

Počátek veškerenstva a Konec,

věčný ten pramen všeho a Vznik,

Zdroj nerozřešitelný, věčný,

Obrozovatel květů a hvězd,

Křisitel mocný našich srdcí,

Rozsevač nejdražších perel v nich –

cože my, pyšní komáři lidští,

nechceme pravým jménem ho zvát?

Bůh to jest. Můj Bůh, tvůj, nás všechněch.

Veliký, pevný, jistý bod,

pojící v celek rodinu, národ,

veškeré lidstvo. Pevný bod,

na nějž lze podepřít a věšet

tíž svého díla, svých osudů.

Největší klad, tak oporný, pevný,

jenž plnou harmonií jest.

K němu se vraťme! S ním se spojme!

Řeklo se kdesi: ,Opium!‘;

,Iluse! Iluse!‘ řeklo se jinde;

,Báj! Nic než báj!‘ rukou máchne kdos.

,Z bájí jsme vyrostli,‘ slyším hlasy –

ach, jaká mocná iluse,

ach, jaké opium životodárné,

ach, jaká vznášivá, sílící báj,

dovede-li nám život tak křísit,

dovede-li jej podpírat,

dovede-li vést přes propasti,

dává-li smírně umírat!“

A básník uslyšel veliký šumot,

ohromné hukotné zdvižení,

jako by dlouhá vlna mořská

na skalné třískla pobřeží –

to shromáždění národů vstává,

v nastalém tichu mocný hlas

nad ním se nese rozechvěle,

za všecky kdosi mluví tam

v pokoře ducha svého silné:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno Tvé!

Přijď království Tvé! Buď vůle Tvá!

Chléb náš vezdejší dej nám dnes!

A odpusť nám naše viny, a dej,

ať i my odpouštíme viníkům svým!

Neboť my dosud neradi odpouštíme.

A nedej vcházeti nám v pokušení,

ale zbav nás od zlého!

Neboť Tvé jest království

i moc i sláva na věky.

Amen.“

A touhou ohromnou pohnuti

všichni ti národové hlasně

zvolali s rozžatou důvěrou:

„Amen i amen!“

A tu pak na obrovský sál

snášel se jasněskvělý závoj,

průhledný, po něm duhový,

a po něm tmavší a tmavší a tmavší,

až tma, tma lehla na všecko,

tma, tma, že procitly básníku oči,

zdiveny hleděly, hledaly div,

divný ten souzvuk harmonický,

hlasitý souhlas národů,

jímž se tak prudko mu roztlouklo srdce.

„To jsou ti šťastní, co našli byt,

pro unavenou hlavu nocleh,“

řekl si básník, hned se však

zarazil – to přece chechtot zazněl,

slyšel jej dobře, cynický smích,

takový suchý, zaprášený:

„Vyspal ses, proroku? Checheche!“

– „Rostou a vzrostou!“ jak hlahol zvonů

roztlouk’ se jeho srdce hlas.