VII. Nuž, s Bohem, staré město mé,

Nuž, s Bohem, staré město mé,

jež mnohou jsem opěval slokou!

Je čas, bych jinam se obrátil.

I jel jsem přes Hlubokou.

Tam na vršku zámek – jak z pohádky –

své věže a cimbuří kreslí,

v něm bohatství, jak by je džinové

z všech končin světa sem snesli!

V přemnohých nádherných komnatách

všechno to složeno je,

tam van Dycka najdeš i Canovu

a mnoho rytířské zbroje.

A jiných věcí překrásných

v těch kvádrových zdech je skryto.

Nejlíp, když v pořádném „Průvodci“

bedlivě přečteš si to.

Pak lovčí tu zámek je z baroka,

jenž zvenčí ti neříká pranic,

však uvnitř pln jeleních parohů

a Hamiltonových „Štvanic“.

A přemnoho zvěře tam vycpané,

a kamenů, rostlin i dříví,

a šumavský medvěd, poslední,

tam za sklem na tebe civí.

A za Hlubokou, na louce,

kámen je zapadlý v trávu –

Tam z Falkenštejna Záviši

uťali „plknem“ hlavu...

Hle, tu mi Bezdrev na pozdrav

širými vodami svítí!

Tam jistě ještě vodník je

a s vodní si ženkou hrá v sítí!

Ba, hezkou chvíli Bezdrev nás

po cestě doprovází – –

Věru, že hned bych tu vystoupil

a odpočal na jeho hrázi!

Tu díval bych se v ticho vod,

jak vítr lehce je čeří,

jak lekníny svítí a v ostřici

čáp dumá, zoban v peří.

A v tajemném šepotu rákosí,

jak Lenau snil bych své básně...

Nebo bych tiše v trávu si leh'

a zdříml si tu krásně.

Snad bych i s prutem si pod vrbu sed'

a splávek nespustil s očí –

Co naplat! Bezdreve, buď zdráv!

Má cesta jinam se točí.

A lesy, chlumy i roviny

v stálém zas míjejí chvatu.

Hle, tu už stará Blata jsou!

Vzpomínám na Kubatu...

A tam kdes v mlhách je Husinec,

tam někde Trocnov leží –

A velkých dob tu cítím van

a dojetí bráním se stěží...

Tu vodňanská věž a Helfenburk –

Chelčice pod návrším –

Tam Kleť – a v modravém pásmu hor

náš Boubín zdvihat se tuším...