VII. OPUŠTĚNÁ.

Letí oblaka přes lesy pusté

A luzní snové přes hlavy lidské,

Ach, sledu za sebou nenechávají! –

Jak pod javorem, požloutlým stromem,

Čistá se prejští na dol studánka;

A dívčina sem mladá přichází,

V kovaná vědra vody nabírá,

Vody nabírala, pod javorem sedla,

Bílé ruce klesly, hlavu přiklonila,

Sama ona k svému srdéčku toužila:

„Samotna neroste v poli kalina,

A samotna bydlí v lidech dívčina;

Není příbuzného, ni bratra, ni sestry,

Otce a matičku země zasypala,

A milého druha vojna odjala,

Vojna odjala a krajina dálná.“

Nestaví děvče na oudolíčku

Z drahých kaménků knížecí zámky;

A ona staví na oudolíčku

Z drobných myšlének jen dvě chaloupky:

V jedné matička s otcem přebývá,

A v druhou ona s milým přibývá.

Vedlé chaloupek pěkná zahrádka,

Dosti v ní kvítků nejedné barvy,

A ve chaloupce nejedné radosti.

Podzimní vítr po dolině táhne,

On milé chaloupky i sad odvívá,

V dívčinino srdce smutek zavívá.