VII. Pane můj!

Mé srdce vem, jež za noci bojácně chví se,

mé srdce vem nebohé v smutek svých dlaní

a stiskni, až černá krev kouřící vykypí z něho

a zaplaví obzory, udusí slunce,

udusí plameny, udusí města a udusí moře –

snad potom přejdou ty bolestné chvíle,

kdy výčitka bázlivě šeptá, že’s řekl:

Buď světlo!