VII. PÍSEŇ ŽENY.

Kolem mne šumí klasy.

Proudy světla i tepla splývají po nich,

vysoušejí stébla a dávají zráti zrnům.

A země puká u kořenů.

Poslední lupeny planých máků padají.

Na obzoru chochol kouře a par zrazuje město.

Od stromu ke stromu,

od klasu ke klasu,

od obzoru k obzoru napjata je struna.

A žár sluneční hraje na ní píseň,

píseň o jediném, převysokém tonu.

Je to píseň zrání nadšená a tichá,

vítězná, sladká a pokorná.

Živote-otče, vím, vím, vím...

je tu, ve mně, žiju, zraju jím –

moje dítě!

Za krátko zdvihne moje útlé boky

a pohne se.

Roste, žije ve mně moje dítě.

Dítě sladkých chvil, tisícerých letmých pohledů,

zachvění prstů v horké dlani,

pocelů, při nichž rety hoří rudým plamenem,

a objetí, při nichž celý svět hoří bílým žárem.

Kdo z těch, kteří mne milovali, dal mi moje dítě?

Živote-otče, ať je tak sladké,

jako ti všichni, kteří dávali mi lásku,

ať je tak odvážné, jako jejich matka,

ať je tak vítězící, pokorné, nadšené a tiché,

jako ta píseň o jediném, vysokém tonu,

kterou zpívá zrání.