VII. Pleje děva konopě

Sklesl jelen, národ náš,

v dvoustoletý spánek,

vyschl zpěvodárný zdroj

národních zpěvánek.

Píseň česká mohla si

tajně jenom toužit,

vrahům svého národa

musela jen sloužit.

Národ, její milený,

z řady volných svržen,

od hostí svých nezvaných

ve vazbě byl držen.

Ani písma, ani slov,

ani písně vzděchu

v šíré vlasti nepřáno

ubohému Čechu.

A jen ptactvo nebeské

pělo Čecha tíseň,

pělo od děv zděděnou

českou touhy píseň.

Jen náš zpěvný skřivánek,

ten předchůdce jara,

věstil, že se vrátí nám

naše sláva stará.

Nelkej již můj národe,

již i naše děvy

počínají milovat

český mrav a zpěvy.

Již i naše dívenky

poznávají tebe,

jaro není daleko,

již se jasní nebe.

Nastane ti národe

první krásný jara den,

až od dívek vlastenských

zpěvem budeš pozdraven!