VII. Po blankytné nivě

Po blankytné nivě

rejdí dovádivě,

honí se a jásá

mráčků bujná chasa.

K babičce jak děti

slunci v náruč letí

a to zlaté pásky

tká jim v bledé vlásky.

Jak labutě v šiku

spějí ku rybníku,

aby v jeho jasu

shlídly svoji krásu.

Pak si zasvévolí

ovečky jak v poli,

jak tlum divých koní,

když je beťár honí.

Neb se v chumáč tísní

jako pěvci k písni,

jak zvědavé babky

při počátku hádky.

Večer pokraj lesa

mnohý znaven klesá,

nebo na mýtině

usne, růže v klíně. –