VII. Po nebi hvězdic je rozseto,

Po nebi hvězdic je rozseto,

lesem jak zvonců vřesných,

dech času je měrně provádí

v jasavých kruzích plesných.

Vidíme plesu jenom cíp –

zkoumej a čítej sebe líp,

mistře v početním cviku,

nespočteš tanečníků!

Vesele se Zemí Měsíc jde,

Země zas v mocném kruhu

se okolo Slunce otáčí

v zářivém planet pruhu.

A i to velké Slunce zas

kolem většího vede nás –

a toto slunce jeho

kde jde? – a kolem čeho?

Mysli se nejvýš – a nad tebou

hvězd jako vřesných zvonců –

a kdybys byl jako Slunce stár,

nedomyslíš se konců!

Klečím a hledím v nebe líc,

myšlénka letí světům vstříc –

vysoko – převysoko –

a slza vhrkla v oko.