VII. Pohleď, synu, ku měsíci,

Pohleď, synu, ku měsíci,

Za prchlým jak slunce spěje.

Jak se líbě k tvému líci

Bledý poblesk jeho chvěje!

Nezříš jej však v jeho kráse;

Neb on, lesknouti se chtěje,

Pouze světlem odívá se,

Jehož mu slunce přeje.

Aniž jsou to slunce tváře,

Z čeho první zář se leje;

Sluceť svítí bleskem záře,

Jížto se tvář Boží skvěje!

Kdy jen tedy měsís tobě

Úsměch svůj kol tváří seje,

Mysli vždy v té krásné době –

Že se Bůh tvůj na tě směje.

Pomysli, když slunce tebe

Plápolem svým v líci hřeje –

Že to líbá Otec z nebe

Růže tvého oblíčeje.

Neodvracej nikdy líce,

Zkadkoliv dech světla věje;

Každéť vyšlo ode svíce,

Při níž Seraf Tvůrci pěje! –