VII. Rád prch' bych dál – leč nemohu,

Rád prch' bych dál – leč nemohu,

cos mě tak podivně tíží –

To že ten starý, tichý dům

tak teskně ke mně vzhlíží...

A z oken, révou věnčených,

jak známé bych uslyšel hlasy:

– Co že jsi, hošku, snad zapomněl

na staré, překrásné časy?!

– Co že jsi na mě tam zapomněl –

ba, vidět, že nejsi už zdejší.

Pojď, schoval jsem tu pro tebe

vzpomínky nejlíbeznější! –

I protáh' jsem se lehounce

veřejí uzavřenou –

ba, brachu, když už duchem jsi,

pronikneš hravě i stěnou.

Hle, v starém se ocitám domově,

kde dětinná prožil jsem léta –

oh, co tu hned ke mně vzpomínek,

jak bílých holubic slétá!

A zřím tu zas všecko, jak v minulost

čarnými hleděl bych sklíčky –

na chodbě v kleci píská náš drozd

a hnízdí tu vlaštovičky.

V kuchyni, na zdech, hle, nádobí,

v stříbrném svítí se třpytu,

a čerstvě pečená jablka

líbezně zavání tu.

A tu už pokoj náš zelený,

útulek her mých dětských,

pln starých věcí a parůžků,

a maleb starosvětských.

Při lampě s bání jako zvon,

za žlutým, prostřeným stolem,

celičká naše rodinka

svorně tu sedí kolem.

Tatínek v brýlích, do novin

po starém noří se zvyku –

a maminka loket mi zašívá,

či díru po hřebíku.

Tu sestra hraje si s panenkou,

a bratr s vojáčky z cínu,

a mě kams unáší Aladin

v oblačný zámek džinů...

A časem sloupkové hodiny

do ticha pozazvoní,

a oheň tak vesele plápolá,

a pokojem smolnička voní –

A blahý tu klid a pohoda,

jak anděla pod perutí –

Jsem dojat – kdybych byl na živu –

zaplakal bych si s chutí.

Ba, lidé nejsou nikterak

za slzy nebi vděční!

Nuž, pak jsem se vydal zas k domovu,

na cestu, na zpáteční.