VII. Ravnik.

Ký bůh či titán vyhloubil tě, sluji?

Kdo prorazil strop, že sem světlo kmitá?

Jak nad podmořským chrámem obrovitá

jsi kopule, v niž vichry nezadují.

Člun úzkou brankou tiše v tebe plyne,

je venku příboj – zde nás ticho vítá

a šero, jak když modravě den svítá,

dlaň, veslo ponoř – vše je modrosiné.

Tu bez pohnutí mořské vody stojí,

a pod hladinou strašná hloub se smráká,

že náhle tíseň jme nás v nepokoji.

Chmurnější nemůž’ vchod být do podsvětí.

Náš hlas je polet zlekaného ptáka,

choť k muži, k matce blíž se tisknou děti.