VII. Rovina do šíře, rovina do dáli,

Rovina do šíře, rovina do dáli,

v ní vísky s bílými chalupami,

na krajích obzoru jakoby splývaly

ocean zeleně s oblohy končinami.

Rozmary osudu mě v kraj ten zavály...

Já chtěl psát hořké své epigramy

na tu moc neznámou, jež los tak zoufalý

všem dává, kdož dýší pod hvězdami...

A ta zem leží zde v tvůrčí síle,

ve velké práci své... A já ji sledoval

den za dnem činnou a prostou, věrnou.

A v posled žil jsem s ní... A hořké cíle...

smutný los lidstva... náš bědný svět i můj žal

zdá se mi hříčkou být jen malichernou...