VII. SEN INNOCENCE III.

Dul vichr věčné Romy ulicemi,

vyl v zákampích, třás’ řadou okeniček,

a vraty lomcoval a okny všemi.

Jak šakal skučel, tu tam hýk’ jak sýček,

ztich na vteřinu v černých oblak moři,

jak pad’ by v řasy schlíplých jejích víček.

Vráz náhle jako vyplašení oři

se rozběh městem zas, šleh v okenici,

za kterou lampa plála v oratoři.

Tam svatý Otec bděl, kmet přísných lící,

skráň opíraje o své dlaně obě,

na klekátku, sám třtina ve vichřici,

jež zakroužila vírem v mhavé kobě,

až lampy svit jak zlekán zakomíhal

se nárazem, jenž mrtvé budí v hrobě.

Řad stínů na zdi protější se míhal,

hru jejich nezřel papež v dumě svojí,

v tvar splynuly teď, jenž se vzpjal a zdvíhal,

jak pěst by kdosi obrovskou vzpřáh’ dvojí,

a stín se k hlavě Innocence dloužil,

jen sáhnout po něm. On však v snů svých roji

nic neuzřel, tak se v modlitby své vhroužil

a slova jich, jak hojný déšť když kane,

se ronila v sluch noci, v nich on toužil:

„Viď, že jsi spokojen s mou vládou, Pane!?

Dnes můžeš vlastním výrokům svým věřit,

jak já jim věřím, co má, ať se stane!

Svým zrakem klidně světa okruh měřit

já mohu a Ty se mnou, člun Tvůj klidně

můž’ věků vlny brázditi a čeřit.

Saň kacířství již dokonává bídně,

pod skálou, nad níž Tvoje Církev trůní,

ó, račiž na mé dílo shlédnout vlídně!

V mé tiary se lesku světy sluní

a velcí světa z prachu v bázni tyčí

a v prosbách dlaně mému ku výsluní.

Ves odboj sklonil dnes šíj tuří, býčí

pod mým a Tvým jhem, ale mojí prací,

jak zaklet byl by Petrovými klíči.

Kde jaká modla, se dnes v popel kácí;

jak zaplanulo Tvoje srdce svaté,

když s výše zřel’s, kde každý vzdech se ztrácí!

Jak plálo vítězně Tvé slunce zlaté

na moře inful bílých, berel křivých,

v nach plášťů, v směsi barev přebohaté

na zbroje rytířů na ořích divých,

na poutníků bezčetné legiony,

tu jásajících a tam tiše snivých,

co z chrámů římských nespočtené zvony

se k jubileu plesně rozpoutaly,

ve vichru hlasech slyším jejich tóny!

Zda sobě sám jsi nezdál se být malý,

Ty chudý druhdy v rybářů svých středu,

jak velký mnou Tvůj triumf neskonalý!

Ach, promiň, já, všech sluhů sluha, v sledu

že k Tobě hlásím se v Tvůj den tak slavný,

já pastýř ovcí, jež jsem zbavil vředů,

jež zkrotil jsem v své práci neunavný,

je hladce přistřih’, bych je vedl k stáji

pod jednu berlu, jak chtěl hlas Tvůj dávný.

Já dokázal, co zdálo se být bájí,

den dnešní, když jsem „urbi orbi“ žehnal,

můj triumf Tvůj! jsi doma dnes v svém ráji.

Dnes usnu sladce. Divý vír se přehnal

přes lebku mou, však ta jak Tvoje skála

je pevna, co člun Tvůj jsem v přístav vehnal.“

Tak mluvil k sobě, ale za ním stála

ta příšera ze stínu noci stkaná,

pod jejímž dechem v sled i lampa splála.

Vstal svatý Otec, šeptnul hosiana!

sňal škapulíř a políbiv jej vřele

kles’ na lože a spal až v úsvit rána.

Však myšlenky nespaly v jeho čele,

ty proti němu v divý boj se shlukly,

se potíraly jizby tmou, až v těle

chlad cítil divný, srdce jak zvon puklý

až zasténalo vzdechem pustou síní,

jak můra, sen, vylétl z jejich kukly.

Tmou bředl dlouho, jasně viděl nyní:

To Lateránská byla basilika,

stál u oltáře, tiara jej stíní,

o berlu opírá se, v sluch mu vniká

hrom varhan s jubilejní hymnou davů,

lid na kolenách chvěje se a vzlyká.

Sám nad tím mořem pyšnou zvedá hlavu,

již chce se v pýchy sladkém moři ztrácet,

vtom žalmu jásot v zlou se mění vřavu.

Křik děsu! Pilíře by chtěly vracet,

co hymnou létlo k nim, jak bouř když v lese

chví stromy, ba se začínají kácet,

a pilíř se i oblouk náhle třese,

se stropu malta padá, zdi se hroutí,

a místo zpěvu křik se k nebi nese.

Jak třtiny větrem tak se sloupy kroutí,

lid lomí rukama, krov chrámu padá,

lvi heraldičtí řvou, on slyší douti

jak trouby soudu! Z žil mu prchá vláda,

chtěl pomoci by – ale nemá síly,

zří stropu trhlinou již mračen stáda.

Však v tom, co padá chrám, co zástup kvílí,

hle, z klubka těl se postať mnicha zvedá,

jest bosonoh a zdrán, ten davem pílí

a roste v obra, mystická tvář bledá

plá ohněm, mnich své obě ruce vzpřáhne,

plec nastaví a chrámu klesnout nedá.

Kam padá zeď, tam bedra svoje nahne,

a drží krov žilnatou rukou nahou,

po níž se stigma Kristových ran táhne,

a jeho oči hoří svatou vláhou,

a jeho síla roste svatým žárem,

jenž každou duši činí šťastnou, blahou.

A snaha jeho věnčena je zdarem,

neb láska s prostotou jí byla matkou,

v klid těmi přešlo, co hrozilo zmarem.

Až do rána měl papež pak noc sladkou.

Dne druhého když Innocenc vstal třetí,

zřel, jak se roztavila jeho pýcha,

a těžkou hlavu měl těch vidin změtí.

Když Vatikánských zahrad klenba tichá

jej vítala, byl jako dítě zbité.

Tu pod pinií viděl sedět mnicha.

Klid nebes v bledé tváři vráskovité;

byl zdrán a bosonoh, na jeho ruce

hle, stigma Krista plálo hlubě vryté.

V tvář zřel mu papež a se zachvěl prudce,

to jeho snu byl bohatýr ten smělý,

jenž držel basiliku v zmaru shluce.

K těm obrátil se, kdo jej provázeli.

„Kdo je ten muž?“ se ptal, mráz chvěl mu údy,

však brzy pochopil, když v odvet děli:

„František z Assisi, náš žebrák chudý!“