VII. Slzou jsem lyru pokropil

Slzou jsem lyru pokropil

a hlavu opřel dlaní;

tak daleko to dospělo,

že již Tě neznám ani.

Ty ohně se vysoptily,

z mých květů jsou jen stíny,

já pláču nyní s Mariem –

kolem jsou zříceniny.

A přec bych ještě začít chtěl,

ač napřed znám svůj osud:

jiskerka šlehla z popelů –

já miluji Tě posud!