VII. SOTTO VOCE.

Tma v jizbě. – Ticho... Starý blázen venku

jen vrní tiše, nocleh svůj si hledá...

Což nelze uvésti jej do přístěnku?

Noc dlouhá jest a luna tak je bledá,

tak mrazivě se nad horami zvedá.

– „Jej nechte, spí, snad usne docela,

jej známe léta, často chodí tady...

Co žádá, nikdo neví, mře-li hlady,

vždy dívčí dlaň se najde nesmělá,

mu podá skývu s tváří anděla...

Však co s ním dál si počít, nevím rady.“

Nic. Ticho. Hvězdy. Venku ani hles.

Na slámě pod schody jen vzlyk a sten...

O půlnoci pak divě zavyl pes. –

Byl ráno blázen mrtev nalezen.

Proč přišel sem a co chtěl u nás jen?