VII. STARÉ SYNAGOGY.

Již mizí Gheto. Nových domů řada

se zvedá kolem starých, posledních,

však nechť i nejposlednější z všech padá,

ční stále staré synagogy z nich.

Svět nový doby nové sem se dere,

po staré nová zas tu záhada,

jak přežitky ční synagogy šeré,

však divný čar je posud opřádá.

Kus minulosti z úzkých oken hledí,

kde pavouk utkává svou hustou síť, –

jsou otázkou, k níž není odpovědi, –

ční korábů jak potopených příď.

Všech starých žalmů ohlasy se chvějí

v těch očoudlých a oprýskaných zdech,

jež samy se tu hrdě povznášejí

starého Ghetta pustých na rumech.

Jak vdovy jste, vy synagogy šedé,

šat strhaný a popel na hlavách,

však noc když v černém plášti k zemi sjede,

zřím vaše okna blesknout v zář a nach.

A vidím stíny postav v oken rámci,

jak sklánějí se, hlavou kývají,

a mezi bídy pelechy a krámci

svých věštců staré žalmy zpívají.

Svět zapadlý svou minulostí vnadí,

však v skutečnost se více nevtělí,

jen líto jednoho mi – mého mládí,

že doutná v těchto rumů popeli.

Jak nade břehy Nilu plameňáci,

vy, synagogy, čníte v jas i šer,

ať nový svět vzplá, kde se starý ztrácí,

z vás dýše posud velký svatvečer! –