VII. SVÉ PERSKÉ PRINCESCE.

Zachtělo se zazpívati o princezně Mihr-bánu,

studni lásky, pršce světla, která zorou v žití svítá,

buřičce měst, v zlatou léčku hedvábných jež vlasů splítá

a přec tolik dobra, něhy skrývá v očí nebestanu.

Kolik na šíji má perel, tolik polibků tam planu

rozeseti v jemné žilky, jimiž tuhý prs jí zkvítá

lotosu jak bílý kalich, v němž se jezera modř kmitá.

O ní snít a její krásu velebiti neustanu.

Její velká krása snese nezdárných i veršů hanu,

neboť co je věčnějšího, se sebe rmut všechen smítá,

než tak dílo dokonalé, zpívající chválu Pánu?

A když v tanci roztočí se kabátce kruž třásní vitá,

zpod něhož se kmitnou nožky v prudkých citů bouřném vanu,

v mystické sfér reje, zdá se, sama věčná Láska vítá.