VII. Tak zima je mi u srdce a přece jaro již tu voní –

Tak zima je mi u srdce a přece jaro již tu voní –

což v skřehlé duši písničkou mi teplá radost nezazvoní?

Což slunce s duše nestrhá ty těžké, dusné, zimní šláře

a stále budu unaven klesati sněhů na polštáře?

A půjdu jako bez ducha tou pustou cestou pomaloučku,

až kdesi ve tmě zapadnu v předešlých chodců zmlklém hloučku?

Což opravdu tak daleko je modré touhy mojí nebe?

Ah! marně ptám se! V odpověď mne stuhlé srdce více zebe...