VII. Teď po letech, když všechno skončeno je,

Teď po letech, když všechno skončeno je,

a příroda již v tichém spánku sní

jak pod nachovým pláštěm – lásko moje,

zas přicházíš s tou růží poslední?

Kde utrhla's ji? Zda Tě kroky Tvoje

tam zavedly zas ke zdi hřbitovní,

tam k tomu rovu, a jenž ticho svoje

si vykoupil tu štěstím zašlých dní?

Ta na mém rově dokvétala již,

peň usýchal, list zvadlý zvolna zmíral,

jak pnula se, a objímala kříž.

A dýchala mdlou vůní pohřební,

pták nezpíval tu, keřík úpal ztýral –

Poušť byla všude – ticho kolem ní.