VII. Tichá láska.

Když večer chmurný, mračenplný,

skryl zemi tmavým závojem,

Leander vrh’ se v bílé vlny

a k Sestu ploval příbojem.

A Romeo, ten sličný, mladý,

když utich’ denní ruch a shon,

zeď přelezl vždy u zahrady

a stoupal k milé na balkon.

A jiní reci velké slávy

co smělých činů vyvedli,

by jeden pohled usmívavý

a bílou ručku zahlédli!

My, děti doby pokročilé,

těm rekům smějeme se všem,

jich činy čteme z dlouhé chvíle,

však nejdem za jich příkladem.

Když večerní vzduch jemně vlaje

při jasném zpěvu skřivánků,

a ve skle oken rudě hraje

zář stkvoucí zlatých červánků.

Když na východním nebi tiše

se plný měsíc zastkvívá,

a z tůní celé žabí říše

zní hudba divná, truchlivá – –

Tou klidnou, šumnou, osamělou

my chodíváme alejí,

kde pod nohy se květy stelou,

jež větry za den sevějí.

A volně při tom hovoříme

o měnivých dne příhodách,

o všem, co kolem sebe zříme,

co bude se nám zdáti v snách.

A za mráčkem pak zříme jemným,

jenž plyne z mého doutníka,

jak stoupá hávem stromů temným

a v třásních jeho zaniká.

Smích, pomlčka a vážná slova,

– tak stálá změna neznaví –

až zhasne tříseň červánková,

a zavane dech zimavý.

Má milá zahalí se plaidem

a jdeme domů bez spěchu,

a měsíc v světle modrošedém

své lesky lije na střechu.

A slyšíme pak ještě z dáli,

jak šumí našich stromů sbor,

jak by si ze sna povídaly

té naší lásky rozhovor...