VII. Tu náhle v klášterním se viděl dvoru,

Tu náhle v klášterním se viděl dvoru,

šly davem před ním ve závojích ženy,

tak všecky svorně kříži posvěceny,

šly jako stíny v stínů tichém sboru.

Ty pýchu zdeptaly i řetěz vzdoru,

ty uvrhly se pod kolesa změny;

svět, rozkoš, láska pozbyly vší ceny,

jak za světlem šly toho meteoru.

Dar mateřství, cíl ženy nejvyšší

jak lehce zapřely, pud utopily

pod výkřikem: Můj sladký Ježíši!

Snad andělové, snily, zapíší

to v knihy soudu; my jsme z celé síly

ne pouze kštice – žití zasvětily.