VII Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí

Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí

nám v bezdno čas.

Ty nevíš ještě, jak nám život někdy

pod rukou mizí.

Smrti se nebojím, vždyť život jindy

i bolí tak,

že tuhle dovolenou uvítal bych

s úsměvným klidem.

Však na světě je tolik strašné krásy,

jíž se ti chce,

a tolik štěstí, které rozkvétá jen

ve vzácné chvíli,

že taká vteřina, když propaseš ji

a provždycky,

je oloupením bytosti tvé celé,

života tvého.

Života, který pro chudé a dobré

je krátký tak,

neb na každou jim krůpěj štěstí, krásy

čekati dlouho.

Rozumíš, strome? Jak se nyní řítí

mně v bezdno čas

a jak mi stále znova život nyní

pod rukou mizí?

Vždyť z tebe jen mě ovívá dech štěstí

a života,

vždyť tys jen krása, kterou nyní chápu,

vyznávám, hltám.

A uvaž teď, co dnů a hodin ztrácím,

když nemám tě

ni na dosah svých úpěnlivých očí,

spálených můrek.

A uvaž jen, co dnů a hodin ztrácím,

jež z hlouposti

snad sám si mařím, žebrák příliš plachý

u tvého prahu!