VII. Učitelům kmetům.

Vy stařečkové vlídní, stříbrovlasí,

vám také znělku k vaší poctě píši,

vám, již jste pili na dno žití číši

a dbali jste jen drahé vlasti spásy.

Jste jak ty vísky tichounké. Kdo hlásí

jich činy, klopotu? Co k slávy výši

ty přispěly, čím srdce jejich dýší,

kdo sbírá zde ty perly a ty klasy?

Jste jak ty hvězdy v dáli nedohledné.

Kdo o nich ví, kdo o živém jich ruchu?

Ty tratí se, až zcela zář jich zbledne.

A víc jich není, kdy by hvězdář chytil

jich zlatý lesk a pronikl k jich duchu. –

Já ptám se, komu jejich jas se třpytil?