VII. V té říši světla, jasné stíny duchů

V té říši světla, jasné stíny duchů

kde vznášejí se v šťastném zapomnění,

jsem viděl Slávu, stála nad Ní v snění:

Při davů jásotu a davů ruchu

já dost Ti dala, děla, zlatem planou

Tvé laury tmou a pláti nepřestanou.

Pak přišla Přízeň, chvěl se jí ret němý,

v své ruce věnec z bílých růží měla,

nad mrtvé čelo Jí se ukláněla:

Tys milována byla lidmi všemi,

hleď, slzy matky, sester, přátel kanou! –

Jen Eros mlčel a se chmuřil stranou.