VII. Vašíček Nejlů má rád.

Přišel z daleka skoro-stařec

z umrzlých lesů, ledových rovin,

s vlasy travinou žlutou, vlající,

s očima, kmitaly severní září,

vlekl se strání v údolí tiše,

dlouhými polibky líbal zemi.

Zmateně před ním prchal tvor,

hled jeho ranil palem vášní.

Opánky studené měl jako srdce,

dechl a kvílely v okolí stromy.

Byli, kteří padali před ním,

ranění, smutní a šli za ním dál

nevolní, spoutaní, ale tím šťastni,

dech jeho mrazivý slzy jim sušil.

Viděli jiní, jak z vaku házel

perly vzácné, chtivě je sbírali,

než perly teplem těl jejich masitých

v štiplavé kapky se rozplývaly.

Byli, kteří se naučili,

chodu jeho, držení těla,

zvykům a ti šli oklikou,

hlavu travou ověsili,

zemi též líbali s rozpjatou paží,

ubozí, vysoko chtěli stát,

duše jich hrobem byly bílým.

Skoro-stařec chodil dál

těkavě a nevšímavě,

stín jeho plížil se za ním dlouhý

a dlouhým žehnáním žehnal zemi.

V ty doby Vašíček vracel se domů;

že zabil otce, nepochopil.

V štěrbině sušírny hořela louč,

Baruška Sladká vzpomínala,

– sladká jí říkali pro řeč táhlou,

šišlavou, sladkou – Vašíček vešel.

V kamnech tu doutnalo dříví,

v podkroví sípala meluzina,

na lůžku nízkém plakali dva

němí, a proč, nevěděli.

Z okýnka touha skočila na ně,

ukojená se ztrácela v slzách.

Neznámý bůh je tu sbližoval,

novou jim knihu života psal,

hřešili nevědomí, ve snu,

lidé ráje pod jabloní.

V štěrbině blikala čadivá louč,

pod krovy sípala meluzina,

nezpíval pták, nekvetlo jaro,

noc byla studená, bez milování,

a křídla boží vanula, šuměla

lidským sněním, člověkem bídy,

tvory bez poznání, šuměla poznáním,

oběti kouř přímo k nebi stoupal,

nebe se v rozpacích usmívalo,

kůry andělů zpívaly hymny,

v žalu a rozkoši řekl bůh slovo

a slovo tělem se stalo.