VII. Vašíček Nejlů v klášteře.

Přišel náhle vyšší rozkaz.

Marně, bratře smrtelníče,

pátral bys, proč, kdo ho dával,

náhodě ho přičti třeba,

vyšší vůli, která řídí

smělou rukou život loutek

v pimprlové komedii

bláznivého života.

Přišel náhle vyšší rozkaz,

pobudu by neznámého,

staré řády rušícího

zavezli kams, kde by jeho

bujná křídla zpelichala.

Sebrali ho opatrně

v noci tmavé ve tři doby,

do vozu ho posadili,

známý průvod havlíčkovský

pro bezpečí ideje.

Klusem městem, zvolna vzhůru.

Jednotvárné drkotání

vozu, kopyt v bídnou dlažbu,

blikot lamp a temné štíty

domů beztvarých teď, pustých.

S tváří k zadu flegmaticky

oči mhouřil harestant

proti strážci vousatému,

přemítal, snil o tom městě,

kde nechal kus žití svého

v rumu, troskách, po nichž zítra

ani psiště neštěkne.

Jeli kopcem táhlým vzhůru.

A jak zora nad východem

nad městem tam prosvitala,

náhlý úžas projel vězněm:

hle to město hoří celé,

slyší střelbu, hukot táhlý,

hukot davu nebezpečný,

temný pokřik, nářek bitých –

vězeň v ruce zatleskal.

Seďte zticha, řekl vousáč,

vězeň promnul snivé oči:

mrtvé město v mrtvém klidu,

tamto vyjde jenom slunce

jako denně vycházívá,

trpce vzdechl, sklonil hlavu.

Jeli dlouho, stále bystře,

časem jenom přepřahali.

Čtvrté noci v horském lese

přepadli je zakuklenci,

v krátce průvod odzbrojili,

přinutili vydat vězně,

otočiti, jeti zpět.

Vašíček je spěšně veden

lesní stezkou do kláštera,

zavřen v díru podzemní.

[Černý před tím přestrojený

v kutnu mnicha žebravého

kláštera blíž jedné z mnišek

namluvil, že této noci

po silnici říšské tudy

mnich, emisař přestrojený

do Říma až pojede,

aby klášter panen zbožných

se vším zbožím přerozsáhlým

jeho řádu připadl.

Černý zmizel, jeptiška vše

oznámila abatyši,

která moudře usoudila,

že to zjevil posel boží,

pacholky své ozbrojila,

na číhanou vyslala.]

Temno stálé, mokré stěny,

úzká kobka, nízká, děsná,

vlhká sláma na kameni,

na ní bledý vězeň leží,

pod hlavou má svitek starý

z černé kůže beranní.

V duši zprvu zašlehají

bílí ptáci satyričtí,

krouží výsměch uštěpačný

nad pustotou lidských činů.

Ale ptáci krouží, krouží,

sletují se v jedno kolo

stále užší, stále níže,

nejprv jeden ponoří se

chvilkou pod hladinu temna,

vynoří se potřísněný

černým kalem podvědomí,

druzí za ním, celé hejno

mizí zvolna pod hladinou.

[Mistře můj, ty znáš ten obraz,

zřeli jsme ho nad svým bytím

prvně před pěti sty léty,

kdy já zeman zamračený

chtěl jsem tvrdě ubít nitro,

až jsem bílého tě spatřil

vynořit se z duše mé.]

Hle on člověk hledal boha!

Lidskou rukou uchopil ho

v dávnu kdysi za cíp pláště,

držel se ho křečovitě,

ano – jak to bylo dál? –

Hle on člověk proklel boha!

Popřel ho a vlastní silou

nového v svém srdci tvořil,

nenáviděl jeho díla,

drtil v sobě smavé květy,

jež mu onen bůh tam vložil

jako ve vši přírodu. –

Hle on člověk hledal krásu!

Hltal chtivě její prvky,

stvořil si ji, obraz věčný,

při němž mizí všechna hmota,

při němž člověk zabit v sobě

nepohnutě trčí v bodě,

v nekonečném zírání. –

Ano, tenkrát mimo věc byl,

mimo pravdu pomíjivou,

tenkrát potřel vzdorem boha,

cizince vymrskal z chrámu,

když mu cizák ztlačil mozek,

když mu rozum rozdupával,

tenkrát jasně viděl vše.

Proč ho ze sna burcovali?

Ale dobře! Člověk pravý

věčně má být nespokojen!

Než co ztratil! Má teď rozum

bystrý, nikdy zničitelný!

Má teď tělo nestárnoucí,

a to srdce? Neví, jaké.

Jaká krutá záhada!

Zda se může určit přesně,

duši svou si rozkrájeti

do nejmenších podrobností?

Zda mu jasným pojem boha?

Vyruší ho z nehybnosti?

Ukáže mu mocné spáry?

A čí nástrojem je vlastně?

Je teď v pravdě svoboden?

Ano, on se nedá sepnout,

libovolně sebou vlásti!

A ti lidé! Jací bratří!

Jak je možno milovati?

Jací sobci nechápaví,

jaká hrubost u té zvěři,

nutno ničit přírodu jich.

Hledat boha bojovat je.

Silní jen jsou vyvolení.

Všechno marné? Třeba žíti?

Ano, je-li marno všecko,

zničme se a bůh ať stvoří

koho chce si na zemi! –

Sama sebe musí znáti!

Zpřevrací se, bude vidět,

zda je dosti silný k boji.

Ne! Těch lidí nechá navždy!

Není v tom kus sobectví?

Není-li bůh sobcem větším,

nežije jen pro sebe?

Apathicky po tmě leží,

shnilá sláma ševelí.

Záhada se na záhadu

navazuje, mizí opět.

Na okýnku v úzké chodbě

jídlo v míse nedotknuté.

Čtyry dny a čtyry noci.

Vyvedli ho na síň světlou,

čtla se dlouhá obžaloba,

soudí ho a vyptávají;

bledý vězeň dlouho mlčí,

hladí vous a upjatě se

dívá ve tvář abatyši,

táhle levou rukou hladí

vous svůj rostlý na divoko

semtam po hubené tváři.

„Řekněte mi,“ praví náhle,

„ví-li asi Všemohoucí

o té vaší bradavičce?

Opravdu, teď! připadá mi

jedna z představ mojich dávných:

deváté to nebe bylo,

bůh tam seděl skrčen v bodě,

z ručky do ručky si házel

vesmírové kouličky.

A ta bradavičká černá –“

Abatyše přerušila,

leckterá z těch svatých panen

stěží úsměv ututlala.

Vězeň veden do předsíně,

jednohlasně usouzeno,

Bůh že zmátl smysly jeho

za trest, že chtěl klášter lstivě

na samotném Svatém Otci

svému řádu vymámit.

Není jim tak nebezpečný,

klášterní zdi vysoké jsou,

nechají ho volně chodit,

v kobce zahynul by hlady,

propustiti nemohou ho,

aby nevrátil se ku svým.

Celý týden budou nyní

dvojnásobné pobožnosti

za to šťastné zachránění,

odvrácení pohromy.

Chodil volně po klášteře,

nikoho si nevšímaje,

mluvil k sobě, v sebe vnořen.

Tvář měl bledou nestárnoucí

muže ve třiceti letech.

Nikdy ku podivu panen

do chrámu se nešel modlit,

nikdo neviděl ho tknout se

jídla nebo nápoje.

Nejraději posedával

v koutě zahrady, kde potok

bystrý, horský, jasné vody

o kameny třel se, šplounal;

díval se, jak voda teče,

dívával se k blízkým horám,

jak se mračna po nich valí.

[Mistře můj, ty, jehož popel

horký dosud v popelnici,

kterému tu píseň píšu,

víš, co v tekoucí je vodě,

víš, co je to dívat se v ni,

co je psáno v oblacích.]

Do kláštera po dvou týdnech

přišel nový mladý kaplan,

výmluvný, že na kázání

zbožným pannám slzy tekly.

Často okem potměšilým

stihal vězně, jak se kolem

zádumčivě zvolna bral.

Vašíček kdys u potoka

za tichého odpoledne

v hebké trávě pololeže

díval se zas do vody.

Divno: dnes se neznal nějak,

po bouřích, jich bylo tolik,

ticho bylo v jehlo duši,

voda, ta šuměla jinak,

jasno bylo na horách.

Přemýšlel a pronikavě

vystihl, že před ním blízko

cos se vznáší, co jen času,

světlu třeba přenechat.

Čekal tedy. Co to bude? –

Už se chvěje! Kde je síla?

Bojácně a zvolna zvedal

oči stranou od vody.

Ha – to jako nožem ostrým –

jak to ztrhlo celé nitro,

ale jak ta bolest sladká,

očí nelze odvrátit.

U mlází tam něco dále

dívka jako pohled nebes,

jen v těch očích odlesk pekla,

lístky na trn vpichovala,

patnáct jar se na ní smálo.

Zas ji vidí! Je to ona,

jak šel za ní vzdalující,

tahle však mu nekývá.

Zda je možno větší blaho?

K čemu vzdor? a k čemu boha?

Jak mu všechny struny srdce

jásavě se rozepěly!

Jak je čistá jeho Krása,

živý přelud smyslů ducha,

jeho duší vtělená!

Podivno, jsou Barunčiny

rysy její – jako tenkrát.

Vytrženě hleděl na ni.

Bílá dívka nabodala

plný trn si mladých lístků,

vykročila, spatřila tam

muže toho neznámého

v šedivých a sešlých šatech,

o kterém šly divné zvěsti,

vídala ho jenom z dálky,

chodil s hlavou skloněnou.

Otřásla se. Však ty oči,

v nich se tetelící duše,

co v nich všechno můž’ být skryto,

jinší než ty kaplanovy,

který často už se na ni

zahleděl tak dotěravě.

Na chvíli ji ukovaly.

Náhle mihem jako ptáče

prchla křovím ke klášteru.

Nad horou tam nad klášterem

mizel právě černý stín.

Opět hleděl do té vody,

myšlénky mu přinášela,

v ráz by je zas brala s sebou.

A když tmy již sletly seshor,

rozhoupal se klekáníček,

sladké, útlé, tklivé zvuky

narážely v jeho srdce,

rozchvěly tam nejjemnější

struny dlouho utajené

v nejkrásnější symfonii.

Druhý den ji u potoka

čekal opět: přijde jistě!

Přišla kvapně, s ostychem mu

do trávy sem položila

Zlatě žlutý pomeranč.

Prchla zase beze slova.

Přicházela k němu denně

přivábená, okouzlená

mocí tajnou jeho zjevu.

Mluvila s ním dětsky, prostě,

vyprávěl jí o těch růžích,

na keřích co kolem kvetly,

o ptácích, co zpívali tu,

o stromech, co šuměly tu,

o tajemstvích, jak jsou těžká

a přece tak jednoduchá,

o světě, jak v dálce žije.

Sedala si podál k němu,

naslouchala, vyptávala,

hleděla mu do očí.

Jeho trpký úsměv mizel,

v jejich duších rostlo cosi,

o čem zpívá celý vesmír

od věků až na věky.

Mezi dnem se nevídali.

Kaplan Bílý, jehož tělo

přijaté se rozehřálo

pohledem na Tonu smavou,

takže Bohu zhřešit chtěl již,

netušil, že bílá dívka

s asketou tím zamračeným,

jehož stříci měl, se schází.

Devětkráte zlaté slunce

zhlíželo se v zlaté báni

klášterního kostelíka.

Kaplan s paní abatyší

v rozmluvě o věcech božských,

při níž cnostná abatyše

trochu déle, než se sluší,

v jeho tvář se dívávala,

přišli na mýtinku malou,

ovroubenou bujným mlázím,

s jedné strany bystřinou.

Nad růžovým keřem stáli,

rostl divě nešlechtěný,

lidé dva a skláněli se,

hlavu k hlavě, nad poupětem.

Vzkřikla matka abatyše,

ustrnul pan kaplan Bílý.

Cože? Děvka! A ten lotr!

Peleší se tu tak hříšně!

Ó že byla shovívavá!

Její žačka! Rány boží!

Ale hříšník ten ji svedl!

Zavrou ho, ať v díře chcípne!

Ona pokání ať činí,

čas je, novickou by byla!

Tona nehlesla k té řeči,

jen se chvěla, křečovitě

vzala muže za ruku.

Vašíček se usmívavě

zadíval na bradavičku

v tváři paní abatyše,

na Bílého překvapeně,

a jak Tona ruku brala,

pohled’ na ni, cítil, jak se

nový člověk rodí v nitru,

přivinul ji, políbil ji,

jako děcko vzal ji v náruč,

přelet’ bystřinu s ní mihem,

mihem přes zeď, zmizel v lese.

Omámená abatyše

v náruč klesla kaplanovi,

jenž ji náhle roztržitě

na rty svadlé políbil.