VII. Ve věku mém, žel, láska smutná byla,

Ve věku mém, žel, láska smutná byla,

ze srdcí mizela i něha žen;

Venuše, paní, tajím stěží sten,

tys z pěny mořské nám se nezrodila.

V ulice velkoměst jsi zabloudila,

šat elegantní, v srdci prázdno jen,

zrak sladkou touhou není prozářen,

dech moře v život náš jsi nevkouzlila.

Venuše moderní, ach v osamění

kol tebe musím s hledem smutným jíti,

na božskou slávu tvoji vzpomínaje.

Ó paní, srdcí nevykouzlíš ráje,

v tvém zraku, kde se hvězdy třpytit měly,

jen slzy bídy palčivé se chvěly.