VII. VLASY. (I.)

Já proved svoje vyrovnání

se svými Němci dávno již:

jsem pánem já, jsou oni páni

a rozdílů zde nevidíš,

mně nepřeloží cestu stéblem,

já s Gröbrem srovnám se i s Löblem

a za pravdu mi kde kdo dá,

že šejdíř to či hlupák chlubný,

kdo řve dnes jmenem národa

a mlátí vlastenecké v bubny.

Ba, jsou i lidé mezi nimi,

k nimž cosi sdílně láká tě

a časem svazky přátelskými

se spojíte dost okatě:

jsi jako doma v bytě jeho

i do okolí vídeňského

děláte spolu výlety,

svých žití znáte celou sferu

i dáte si to řídké „ty“

a řeč vám nepřekáží věru.

Zde míním Franka. Byl mne starší,

vysoký, statný elegan,

nes plavé vousy patriarší

jak kdysi Hermann Sudermann,

zrak modrý, ruce vypěstěné,

prsteny na nich drahocenné,

šat jeho byl vždy bezvadný –

bylť jedináčkem otce, matky

a ot, továrník pořádný,

byl zemskými dost nadán statky.

Frank patří k oné četě tady

vídeňských židů-estetů,

již mají všecky předpoklady

vynikat lecčíms nad vše tu:

má vkus ne zrovna každodenní,

má cit i smysl pro umění,

je vzdělán, svět mu otevřen,

jist úspěchem je v každém kroce –

však hřivny sterilní spí sen

a strom je stále bez ovoce.

Neb ve všem k špičce jde, kde není

už ani možno dále jít,

kde nastává jen přelomení

a vše se musí odhodit,

jde, třeba v básních, za obratem,

kde poet už je akrobatem –

a proto s modní Francií

je knihkupecky v styku stálém

a z Němců rád se opíjí

Georgem, Rilkem, Hofmannsthalem.

I z přírody je vykořeněn

a hluch a slep se zdá být k ní

a celým duchem už je včleněn

do adjektivních pomnění –

je červen, kraj kol žárem dýše,

on ztracen kams si říká tiše:

„měsíce cudná hostie“,

„zšeřených smutků chvějné prouhy“,

„umrzlé sněhu lilie“,

„šílení jezdci mojí touhy“ –

V divadle je to Shaw, jenž lámat

zná smíchem jeho vážný klid;

též při hře Schnitzlerových dramat

se umí silně rozohnit,

kde duchaplnost poskakuje

kol osy, požitkem jež sluje –

a třebas život jinak jde

a Vídeň de facto je jiná,

on citat, scenu vynajde

a s citem si ji připomíná.

I náboženské jeho vztahy

dost modní byly – nechával

problemy ležet v prachu dráhy,

buď vyhnul se jim a šel dál

neb oddekretoval je jinam;

a jednou – jak se rozpomínám –

jdem mimo kostel, ze vnitř tek

proud kadidla, zpěv, varhan hřmění,

tu palcem k dveřím toče řek:

„Co platno? Bez smyslu to není...“

Mám dodat, ve věcech že lásky

má zkušeností celý stoh

a s Don Juanem bez nadsázky

že vítězně se měřit moh?

Má všelijak je zaplaceny,

neb všelijaké poznal ženy –

s Weiningrem sic se shoduje

v inferiorní theorii,

však v praxi bere, kupuje,

jak jen sběh příhod nadhodí ji. –

Však tohle nebylo, co svedlo

mě s ním, ač znám ho řadu let.

Až Osud hodil svoje sedlo

na jeho nezkřivený hřbet,

až skočil na něj, vbod jej v boky,

že milý Frank se pustil v skoky

a letěl jako šílený,

až dech mu vyšel, až se svalil,

pak vstal, zrak vlhkem zastřený

a hlas se vzlykotem mu zalil...