VII. VLASY. (II.)

A všecko přišlo zpolehynka.

„Pojď,“ jedenkrát mě vyruší,

„zjev ukáži ti z Maeterlincka

a ve vídeňském ovzduší.

Uvidíš, že jej budeš cenit

a já, tak chtít se jednou ženit

– vím, musil bych jen talent mít

k úloze hlavy domácnosti –

jen v pohádce té zakotvit

chtěl lodí bych své budoucnosti.“ –

Je vila skryta v stromů houští,

stůl venku pokryt ubrusem,

a lípa, jež jej stíní, pouští

kus slunce vedle kusu sem.

Tři dámy jsou tu. Nastrojeny,

jsou asi předem připraveny

na neobvyklou návštěvu –

tak dáváme si porce frasí

a společenských úsměvů,

až každý se pak k stolu sází.

Máť a dvě dcery – jisto. Paní

je líbeznost a ochota,

však v očích má už odříkání

žen, prošlých strastmi života;

z dcer starší, Bob, je plavá, svěží,

svítící pleti, v očích leží

jí humor vlídný, neškodný

a v budoucno když pohled letí,

slib věrný je v něm pro vše dny

oddané ženy, matky dětí.

A druhá – zvaly ji jen Lina –

jak z pohádky elf hebounká

(„toť tedy Maeterlinckovština!“)

je skoro choře bleďounká –

však nevidíš v tom obličeji

leč velké hnědé oči její,

stuartské oči mandlové,

jež, samy nehybné, kol sijí

sny tiché noci májové –

jež mohou stát se tragedií.

A vlasy její – věční bozi,

jak bujný, dravý je ten proud!

Jsou spjaty sic a přece hrozí

se s drobné hlavy rozběhnout,

vítězným tmavým pláštěm skrýti

to filigranské živobytí

a lesk svůj vzácný modravý

s temena, skrání rozlít mocí,

by zářil kol té postavy

co roba panovnice Noci. –

Co nad hlavou nám včely v davu

na květné letí chumáče,

co paní nalévá nám kávu

a pobízí brát koláče,

co Lina, pohled do daleka,

ví bůh, kde myšlenkami těká,

co chvílemi Frank zahoří

a za pohledem tím jde v dáli –

Bob se mnou klidně hovoří,

jak bychom se už leta znali.

„Co díte k poslednímu Bahru?“ –

A Frank se vmísí znalecky:

„Nu, zůstává si věren k stáru,

má stále háv svůj věštecký,

ač vlastně cestářem jen tu je,

jenž jiným dráhy připravuje –“

a tak se mluví tam a sem

o umění tom starém, novém,

máť slouchá s truchlým úsměvem

a Lina chvilkou vpadne slovem.

Až začne potom o klášteru

a o historkách z oněch dob:

tam bylo švábů – v nočním šeru

šly zabíjet je často s Bob;

šat vykasán byl před tou zvěří,

i sebírala od všech dveří

svých spolužaček střevíce,

Bob svítila a v ticho hluché

praskali, umírajíce

jak mandlí skořepiny suché.

A jednou – k nezměrné jich hrůze –

šváb jeden rány necítě,

na zadních noh pár vzpjal se tuze

a zahrozil jim střelhbitě,

pak, tykadla zle napřažená,

rachotil zlobně k nim se žena,

Bob sekla svíčkou – vletěly

v svůj pokoj, klíč písk v zámku chvatně,

vší silou dveře držely –

až bylo jim pak jaksi špatně. –

Bob červená se: „Nač ty krámy?

Vždyť je to směšně nechutné!“

Však Frank dí rychle: „Cítím s vámi,

mám averse též ukrutné,

mně hnusen pavouk ku příkladu“ –

a případů už hned má řadu,

kde vyděšen byl tkalcem tím.

I Bob i máti povídají,

co Lina zrakem stuartským

tkví zas už v bůhvíjakém kraji...