VII. VLASY. (IV.)

Toť podívání nudné hodně,

když láska koho v pěsti má!

Jak náměsíčník nerozhodně

jde se slepýma očima,

bol směšný s plytkou slastí střídá,

kde neptáš se, on odpovídá – –

Ach, rdíš se, když ti napadlo

nad figurou tou směšně bědnou,

že na vlas tohle divadlo

jsi světu skytal a ne jednou!

U Franka byla ovšem jiná:

byl za-, však nijak milován.

Ta pohádková drobná Lina

jak z ledu byla. Byl jen štván

tím stavem, jejž zval nejistota,

byl ze snů vyštván do života

a ze života štván byl v sny –

a Lina – neznala či znala –

svůj klidně pohled záhadný

v ty zmatky jeho upírala.

„Má rád vás duší roztouženou,“

já řek jí. Vyšpulila ret.

„Chtěl by vás míti svojí ženou.“

„Já za živý ho nechci svět.“

Pak dívala se chvíli k zemi:

„A vezmu ho, když připíše mi

pro život rentu, přisahne,

že po odavkách před kostelem

na levo v míru odtáhne,

co v pravo já zatočím čelem.“