VII. VLASY. (IX.)

Dne druhého už byla doma,

a ještě v šatě svatebním,

žár v očích, s horečnýma rtoma –

tak časně z rána vpadla k nim.

On zrušil smlouvu! Zvíře je to,

vraždila by jej v chvíli této!

Šat měla krví střísněný.

On rval se s ní až do té chvíle,

kdy z úst jí trysk proud červený –

pak sed a mlčel zarputile.

Ulehla. Ještě tu a tamo

krev přišla. Zvíře uštvané...

A za čas bylo nám už známo,

že vícekráte nevstane.

Já šel tam, ptal se. V této době

nikoho nepouštěla k sobě.

Zle – hůř – vše jednoslabičně.

O Frankovi pak ani slova.

Jen domýšlí se rozličně. –

Snad odjel tehdy do domova.

Bob jedenkráte chytila mě

a vedla pod strom lípový –

prý Lina vzpomněla též na mě

a to že mi vše vypoví:

„Ta Lina – bože – ještě dítě

a co v ní pracuje vše skrytě!

Života znalost, vědění,

co jiný získá dlouhou prací,

to ona při svém mlčení

zná jakous divnou divinací!

Ach, včera měla chvíli sdílnou:

„Jdi, Bob, a přines nůžky mi“ –

a ručkou, najednou zas silnou,

projíždí vlasy černými

a střihá si je. Lino! křičím.

„Vždyť víš, že budu brzy ničím,“

mi odpovídá s úsměvem.

„Ty vlasy rozdej. Tomu dáme

ten pramen, ten té, tyhle M.“ –

tak obmyslila všecky známé.