VII. VLASY. (Předmluva.)

Ta stará romantika vlastně

je věc dost směšná. Člověk ví,

on napsat Byronovy básně,

že nebude v nich hrdinství

prokletých duší, mračných vzdorů,

upírství, všelijakých sporů –

ne: tak a tak se příběh stal

z těch a těch složek – pranic více;

pak ovšem žandarm, kriminal

a po případě šibenice.

Chtěj-nechtěj, blížíme se maně

Živote tobě, mistře náš,

jak z prostých prvků nečekaně

romany, dramy zapletáš,

jak dráhu každé duši udáš,

jak vyrůsti z ní osudu dáš,

jenž vládne jí pak na vždycky –

a vše jde klidně, bez výkřiků,

máš humor, máš spád tragický

i – střízlivou svou romantiku. – –