VII. VLASY. (V.)

Frank láskou získal – pokud ovšem

v té nemoci co získat lze –

střízlivý rozhled dostal po všem

a nestál už tak ve mlze

estetického svého sniva;

citovat přestal adjektiva,

ba, přírodě byl navrácen:

jdem deštěm vrchů po úbočích,

rve vítr nás – on vzdychne jen,

že krásně tu – a slzy v očích.

A jednou na mě takto vypad:

„Je problemem – a kdož to ví,

zda není docela to případ

Penthesiley Kleistovy?

Odmítá – miluje snad skrytě

a v posled odhodí to dítě

ty romantické nesmysly?

A proč ne? Jsem přec člověk slušný,

jsem vzdělán, nikde odvislý

a nemiluji život rušný.“

A jindy touží: „Kdo mi poví,

co nedoved bych za to dát,

jen jeden pohled sametový

na sobě cítit spočívat!

Ty vlasy rozpustit a směti

v nich žhavou hlavu potápěti

– a víš, jak voní vlasy ty?

Jak hořké mandle – Ach, ty cítit,

být ve tmě jejich ukrytý

jen tělem jejím dát si svítit!...“

A jindy běsní: „Jsem to sketa,

jsem zbabělá to příšera!

Což pak mi někdy za ta leta

už odolala některá?

Jsem zbaven sil i zkušeností?

A ona v té své nevinnosti

že by snad ženou nebyla?

A – hrome! – jinému dát časem,

co přede mnou tak chránila –

já zardousím ji jejím vlasem!“