VII. VLASY. (VI.)

Nebylo důvodu ji škrtit.

Za pár dní přišel se smíchem:

„Jdu novinkou tě, brachu, zdrtit,

jsem, poslyš, šťastným ženichem!

Jak obchod jsme to uzavřeli:

se svědky k notáři jsme jeli

a o smlouvě se dohodli –

a dobře tak – teď člověk vidí,

že k našemu jen pohodlí

jsou tyhle vynálezy lidí.“

„Co? Jaká smlouva?“ „Víš, je žena

a vázne obchod tatíkův,

ta druhá také nemá věna

a dnes vyhlídky zlatníkův

jsou bědné dost. Půl milionu

jí musím dáti v chvíli onu,

než odjedeme k oddávkám –

pak, že se netknu jí, tam psáno,

a přec-li snad, že přísahám,

že volna je zas – chacha, ano –

i s penězi. Ten žertík smělý

já podepsal, toť vtipná věc.

Půl milionu – dám jí celý,

můj táta vydělá zas přec.

Jak vážná byla k zulíbání

při komickém tom spisování!

Co vylezá z té hlavičky,

jež z pohádek se právě vrací

a neví, za čas kratičký

v jaké se octne situaci!“