VII. VLASY. (XI.)

Frank sklonil se nad krypty kámen,

tak jak ta mrtvá dole tich,

jen křečovité chvění ramen

je svědkem slz se deroucích

a v hrdle mocí zardousených.

Když vstal, měl v očích pozamžených

lednové pláně mrtvý klid:

„Tys dostal,“ dí mi, „vlasy od ní?

Vím, jak je dala rozdělit,

nu, byli k tobě velmi hodní –

a ke mně též. Vždyť chtěli vrátit

mně peníze ty. Poslouchej,

vděčností žití chci ti platit:

ty vlasy její... ty mi dej.

Tak velká nebude tvá škoda

a mého žití episoda

jich zasluhuje nejspíše...

Nic nemám po ní. – Nevzpomněly...

Chci památku mít, fetiše –

dej mi ten pramen... ale celý...“

Já dal mu jej. –