VII. Vůně.

U Šimona byl Ježíš na hostině.

Zněl cymbálů a cither povyk plesný,

všem bylo dobře při datlích a víně

a ženám byl šat úzký, skoro těsný.

V tom vešla prostovlasá Magdalena

a vasu nardy zmáčkla v svojí dlani

a vůni rajskou, vzácnou, beze jmena

tu, hodnou ňader jen a luzných skrání,

tu rozlila na poprášené nohy

a svými roztřela ji kadeřemi

na nohy Krista; zdiven trnul mnohý

a Jidáš promluvil tu ústy všemi.

„– To škoda věru vzácné této masti,

sto drachem stojí nejmíň a zde kane

bez účelu a cíle, bez účasti

má vyvětrat? To rouhání jest, Pane!“ –

Však Ježíš slova neřek, v jeho tváři

tam plálo kouzlo oné ženské vůně,

jež dána nezištně nad hvězdy září

a po níž každé srdce k smrti stůně.