VII. Vysloužilec.

Střed bojovníků starý druh:

„Nuž požehnej vám k činu bůh

a vítězství dej vaší zbrani! –

Ach nejíť s vámi v bojů vír

a nepozdraviť drahý mír:

to více dýky raní.

Meč, dobrou pušku odložiť,

a nezvítěziť, nedožiť!

Och muži krutá cesta z boje!

Krok bodne každý do hrudi,

a vzpomínky se probudí

vždy na soudruhy moje.

A když pak chuďas dobelže,

div slovo na rtu neselže:

ach kolik přátel vidí starých!

Zde chýže tichá, malinká,

v ní úsměvavá okýnka,

v ní trocha dítek jarých.

Vstříc ženušky mi plesá ret:

,Zdráv přicházíšli z bojů zpět?‘

Však já – já odvracím se stranou.

A když mne líbá po líci,

z mých teskných očí perlící

jí na tvář slzy kanou.

Můj bože, jaký úžas, děs,

kdy bezruký jí v náruč kles’,

ó jakých běd a stesků nával!

A jak ta drůbež naříká,

zříc bezrukého tatíka,

jenž blažen s ní kdys hrával...

Leč dosti. Musilo to ven...

Však bude boj zas obnoven,

zas mnohá ruka sroste s jilcem!

Jaký to v dálce slyšeť ruch?

Nuž, ku předu vás provoď bůh:

jáť – navždy vysloužilcem!...“