VII. Vysoce učenému pánu Josefu Jungmannovi, (I.)

Tenkrát když se jasná hvězda skvěla

Na obloze mého života,

A mé nebe hustá mrákota

Tmavým rouchem ještě nepostřela,

Abych svého štěstí užil zcela,

Uvedla mne bohů dobrota

K Tobě, a Tvá čilá ochota,

Mistře! vlídným okem na mne zřela!

O jak radostí se duše chvěla.

Když Tvých řečí věhlas, krásota,

Slovem z pravdy útrob v srdci zněla!

Tu jen jednu tužbu duše měla,

Jen tu: Aby všecka mladota

Z celé vlasti tebe slýchat spěla!