VII. VZPOMÍNKY.

Mně kukačkou a echem znívá v srdci chvíle,

kdy s poupat retů tvých se chvělo: já jsem tvou –

den jizbou v šero has a já tě v náruč schvátil

tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.

Pak sny a štěstím šli jsme jako s jitrem rosa,

a smrákal-li se život někdy bouří zlou:

já k vzdorným ňadrům svým tě, kvítek plachý, stulil

tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.

Již rostla myrta naše; svěží zeleň její

tu vdechla do ní blahá naděj srdcí dvou –

ta tichá myrta ví, že kvetla jsi mně v družku

tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.

Tu kynul čas a navždy dělil naše cesty –

ty hynouc, že jdu za bloudivou hvězdou svou,

jsi vdechla zpomínkou mně ve hruď svoji duši

tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.

A v ráz pak smrti peruť když ti zastínila

zdroj modrých sladkých očí bezehvězdnou tmou,

tys k bohu jen, pak na mne upřela svou mysl,

tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.