VII. Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině,

Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině,

z pomněnek, potočné jež břehy květem kryly,

a jež jsem trhal já, Tvé ruce vínek svily.

Nač? Nemohl jsem tušiť z květin ve Tvém klíně.

Však jak by anděl lásky s nebes hvězdné síně

nám duše pojil, dával naší lásce síly,

Ty v chodbě věnec kladla’s na kříž v téže chvíli,

kdy do chodby jsem vešel – nové do svatyně.

Ó byla to snad oběť prvá naší lásky?

Proč spatříc mne jsi prchla jako plachá srna?

Či nechtěla’s, bych viděl, čeho hruď Tvá plna?

Svým očím věřiti jsem nechtěl, srdce dělo:

„Snad ozvěna to z Fausta?“ – – – Kristovo však čelo

kryl vínek z kvítí, jež jsem sbíral za procházky.